Full articles in Czech

Máme chtít dvojí biologii?

Jiří Vácha (2009)

Je zajímavé, že se v žádném oboru přírodovědy nemluví o dvou paralelních disciplínách v jedné předmětné oblasti, jen v biologii se někdy zatouží po nějaké jiné, než je ta oficiální. Etablovaná biologie je pociťována jako nějak neúplná, upnutá k příliš úzkému paradigmatu. V okruhu protagonistů dnešního tzv. Inteligentního plánu, soustředěných okolo The Discovery Institute v Seattle v USA (dále jen ID), se prosazuje požadavek, aby souběžně s konvenční biologií se vyučovala i na státních školách ještě jiná biologie, zproštěná naturalistického výkladu, hlavně co se týká tématu evoluce. Prezident USA G. W. Bush tento požadavek podpořil se zdůvodněním, „aby lidé mohli porozumět, o čem se vede debata". Přední filozofický zastánce ateizmu, který se v pozdním věku přihlásil k deizmu, A. Flew, se v roce 2006 připojil k signatářům dopisu Tony Blairovi, žádajícím, aby byl „inteligentní plán" zařazen v Británii do výuky přírodovědy. Proti možnosti dvojí biologie se naopak vyslovují velmi mnozí vědci a Parlamentní shromáždění Rady Evropy v rezoluci č. 1580 z r. 2007 vyzvalo členské státy Rady Evropy, aby v zápase mezi „kreacionismem a evolucí" rezolutně podporovaly výuku vědy a vědeckých metod a bránily výuce kreacionismu coby vědeckého oponenta evoluce; zanedbávání vědeckého přístupu prý podporuje šíření fundamentalizmu a extremizmu všeho druhu a je jednou z nejvážnějších hrozeb lidským a občanským právům. Podle autorů rezoluce dokonce chtějí někteří zastánci striktního kreacionismu nahradit demokracii teokracií.

Je vidět, že otázka „kolik biologií potřebujeme?" není vůbec jen akademická. Chtěl bych se zde pokusit o zmapování situace a o jakýsi návrh, v jakém rámci by měla výuka biologie, především evoluční, na školách všech stupňů probíhat. Zajímá mě ideální situace; jiná věc je, jak dalece jsou učitelé na všech stupních připraveni podle takového návrhu postupovat. Naše základní úvaha bude tato: O jedné předmětné oblasti by měla existovat jen jedna věda. Pokud jde o svět přístupný smyslům, měla by to být věda empirická, principiálně oddělená od filozofie (která si žádná omezení smyslovou verifikací neklade). Podmínkou však je, aby tato empirická věda žádný aspekt svého předmětu nezanedbávala, a na druhé straně, aby meze své kompetence nepřekračovala. Zdánlivě prosté a samozřejmé požadavky, v dnešní biologii však - jak uvidíme - nenaplňované. Poněvadž naše úvaha je spíš praktická, omezím se v citování pramenů jen na ty nejdůležitější.

Biologie anglosaského typu: ontologický redukcionizmus

Dnešní oficiální biologie je všude v euroamerickém regionu v naprosté většině naturalistická, konkrétně ortodoxně darwinistická. K vystižení jejích výslovných nebo skrytých filozofických předpokladů nám může dobře posloužit - i když původně míněný pro širší použití - myšlenkový experiment „matematického boha", prezentovaný německo-americkým filozofem Hansem Jonasem (1966/1973 s. 119 nn.). Matematickému bohu je dáno vidět život jen zvenčí, ve třetí osobě, nikoliv zevnitř, v první osobě. Když tento netělesný, ale o materiální struktuře živých bytostí dokonale informovaný bůh pohlédne na organizmy, jeví se mu jako typ objektů, které zná fyzika. Daly by se přirovnat k vodní vlně, něčemu, co - smysly pozorováno - má tvar, svou vlastní význačnou jednotnost, svou vlastní historii a své vlastní zákony. V očích matematického boha by však takové integrované „událostní struktuře" nepřipadla žádná zvláštní realita, která by už nebyla obsažená ve sloučené realitě zúčastněných elementárnějších událostí, a z nich dedukovatelná. Totéž (i když v mnohem složitější podobě) by mohl matematický bůh aplikovat na časovou kontinuitu formy těch různorodostí, které my lidé známe jako „organizmy". Životní proces se v jeho pohledu jeví jako série událostí, týkajících se jednotek všeobecné substance, které samy přetrvávají nezměněny. Určitá právě pozorovaná konfigurace, kterou nazýváme organizmem, nezpůsobuje jakoukoliv změnu co se týká jednotlivé identity těchto částic, ani co se týká způsobu jejich fungování. Uvnitř této konfigurace neexistuje žádný jiný typ kauzality než vnější a není tedy žádný důvod pro tuto zvláštní formu soudržnosti s jejím souborem interakcí postulovat nějakou zvláštní entitu. Události utvářející organizmus musejí být vyloženy stejným způsobem jako všeobecné schéma tkvící v základech matematicko mechanického obrazu světa: v linii teleologické indiference, působící příčiny (causae efficientis), setrvačnosti, konstantnosti, nejmenších částic, kvantitativní rozlehlosti atd. V ideální analýze tohoto druhu se zdánlivá totožnost či svébytnost a individuálnost organického celku sama rozřeší jako vedlejší výsledek komplexní sítě všech fyzických procesů prostředí, jak je tomu obvykle u složitých těles; a všechny rysy k sobě samé vztažené autonomní entity se nakonec ukážou jako čistě fenomenální, tj. fiktivní. Matematický bůh si nemůže (a ani nepotřebuje) vysvětlit vznik vědomí, poněvadž definitoricky o něm nemá ani tušení.

Novověká věda se fakticky do pozice matematického boha sama situovala, samozřejmě teprve „učícího se", nehotového. Je docela příznačné, že mezi známkami organického života se v biologii neuvádí ta nejzvláštnější a nejspecifičtější - totiž schopnost prožívat, mít subjektivitu (možná raději „subjektnost"). Jakoby to, že tato vlastnost života se vynořuje v evoluční řadě teprve postupně a to, že nedovedeme přesně určit hranici, od kdy se vynořuje, z ní dělalo něco pochybného nebo dokonce neexistujícího! Aniž by si toho byli biologové většinou vědomi, stojí jejich věda na hlubokém podloží filozofických předpokladů. Velmi zhruba řečeno: nemálo biologů svou vědu staví nejen na Occamově břitvě - tou by se přece měl řídit každý, kdo chce racionálně uvažovat -, ale i na ontologicky pojatém redukcionizmu, tj. přesvědčení, že životní jevy, struktury a procesy nejsou v konečné analýze ničím jiným, než výsledkem interakce nějakých fyzikálních elementů, částic či polí. Z tohoto přesvědčení automaticky vyplývá, že budeme-li hledat příčiny všeho životního dění v hmotných faktorech, principiálně vždycky se nám to musí podařit: všechno hmotné dění bude mít vždycky dostatečnou hmotnou příčinu, bez omezení a s matematicky exaktní důsledností. Tato idea byla původně odvozena z fyziky a známe ji jako princip kauzální uzavřenosti. Idea kauzální uzavřenosti je podmínkou toho, aby mohl být jakýkoliv „vitalizmus" či „psychizmus" z biologie vehementně vykázán.

V nejčistší podobě je model Jonasova matematického boha realizován v biologii angloamerického typu. Německá biologická tradice, jejíž kořeny sahají do romantické naturfilozofie prvních desítiletí 19. století, chtěla chápat živé organizmy neredukcionisticky, jako autonomní celky s imanentními zákonitostmi; tato tradice však bohužel téměř zanikla s koncem 2. světové války, kdy poražené Německo odhodilo nejen ty součásti své kultury, které vedly ke katastrofě a zahanbení, ale bohužel i všechny ostatní. Anglosaská koncepce biologie „přijela v zásadě na pancířích vítězů" a přinesla proti německé tradici pohled „jednodušší, mechanomorfní, přehledný a snadno algoritmizovatelný" (Komárek 1997, s. 7 n.). K pozitivizmu inklinující anglosaská koncepce biologie, která dnes udává rozhodující tón všeho biologického zkoumání, jen nejdůsledněji uplatnila motivy, které byly in nuce zabudovány do základů novověké přírodovědy už na začátku 17. století.

Darwinistická „ortodoxie", tj. vysvětlování příčin evoluce v podstatě kombinací náhodných mutací a přírodního výběru, je sice pořád ještě převládajícím tónem evolučních příruček a učebnic, ale řada pozměňujících nebo aspoň doplňujících koncepcí se už v oboru evoluční biologie vehementně hlásí o slovo. Některé z nich jen přeskupují pořadí významu evolučních populačně-genetických faktorů a vykazují selekci - aspoň v některých evolučních situacích - z prvního místa (Lynch 2007). Důraznější odchylka či doplnění spočívá v aplikaci teorie dynamických systémů v jejích mnoha variantách. V individuálním vývoji (ontogenezi) může docházet podle systémových pravidel této teorie k neočekávatelným (emergentním) jevům, popř. vznikat „pořádek z chaosu", totiž z neuspořádaného, málo komplexního, prostorově uniformního stavu. Za zdroj pořádku je možné označit „komputační schopnost" interagujících komponent (Goodwin 1996). Kreativní emergence je ústřední kvalitou v evolučním procesu a slabost darwinizmu tkví v očích některých emergentistů v tom, že organizmy jsou v něm jen historickými náhodami. Emergentizmus však na „předemergentistickém" stavu filozoficky nic zásadního nemění. V evoluční biologii jde typicky o tzv. slabý emergentizmus, v jehož pozadí je opět kauzální uzavřenost, rozhodující evoluční silou je opět přírodní výběr, pouze fenotyp, na který výběr působí, je reprezentován značně komplikovanější kauzální sítí, zahrnující prvky stochasticity, deterministického chaosu, nelineárních systémových efektů atd. a tedy i nepředvídatelnosti. Tato nepředvídatelně se chovající síť však neznamená principiální neredukovatelnost na relaci mezi hmotnými částmi systému (Deacon 2006). Ani slabý emergentizmus fakticky nepřekračuje horizont matematického boha, i když emergentisté sami jako lidé dobře vědí, co to znamená prožitek, vědomí a mají často zato, že jejich koncepce vznik vědomí z hmotného systému vysvětluje. Pokud však trvají na kauzální uzavřenosti, není možné tento jejich optimizmus sdílet: emergentizmus se pak totiž dobře snáší i s ontologickým redukcionizmem.

Přivrácená, ale přesto zanedbávaná strana života: fenomény subjektnosti

Odpor proti biologii sub specie matematického boha se rodí především v myslích těch, kdo se rádi pokud možno nezaujatě dívají. Dívají se, jak se věci jeví, jak se nám otevírají ještě před tím, než z jejich jevů extrahujeme své vědecké abstrakce. Naše poznání začíná - a jinak to ani být nemůže - u jevů, fenoménů; před fenomény se nedá jít. Teprve z nich se abstrakcí a všelijakou idealizací konstruují vědecké pojmy. Ty však nemohou výchozí fenomény nahradit; naopak musejí být v případě potřeby dotazovány na svůj fenomenální základ. Vnější i vnitřní svět jsou nám přede vším ostatním dány v intuitivních evidencích - jen pod vlivem novověké tradice se zdráháme to přijmout. Poukazy na fenomenální východisko všeho našeho poznání se táhnou celými dějinami filozofie, i když systematicky tuto myšlenku rozvinul a prohloubil až Edmund Husserl začátkem 20. století. Pro fenomenologii neexistují žádné "pouhé" jevy a nic není "jen" jev. Fenomén je reálný a vyjadřuje bytí věci (Sokolowski 2000, s. 14). Fenomenologie musí začít u náhledů, které se potvrzují samy. Je to radikální empirizmus, ovšem mnohem širší, než jak byl chápán v britském empirizmu, s mnohem bohatšími zdroji evidentních náhledů, včetně vnitřní, introspektivní zkušenosti, kterou můžeme přímo nazvat „vnitřním smyslem" (Moran 2000, s. 127).

Novověká přírodověda je neschopná vyložit ze svých premis vědomí, dokonce i ten nejelementárnější případ pocitu (tedy nejlépe doložený fenomén celého univerza!) a tedy i samu sebe. To se zdá být zásadní, nikoliv prozatímní neschopnost (Jonas 1979/1997, s. 116). Kdybychom sami nebyli živí, vůbec bychom z pozorování fyzikálně-chemických struktur a procesů v živých organizmech nevěděli, co je to život. Život není možné definovat biochemicky, regulačně atd., aniž bychom věděli předem, o co jde, nahlížejíce do něj "zevnitř".

Překonáním kartézského rozštěpení světa je uznání existence nás samých jako vtělených subjektů, živých organizmů nadaných nejrozvinutější nám známou subjektností. Na rozdíl od matematického démona máme jako tělesné bytosti do toho, co znamená „být živ", vnitřní vhled. Je nám otevřen svět zcela jiných fenoménů než těch, které je možné popisovat ve 3. osobě, fenoménů vnitřní zkušenosti, kvalit, qualií (máme k nim „privilegovaný přístup"). Víme bezpečně o vlastním vědomí (dokonce předreflexivně, přímo) a co je zvlášť důležité, víme i o jeho tajemné složce, které není možné připsat žádnou funkci (Bieri 1995, Smith 2004, s. 80).

„Vitalistické" směry v biologii 20. a začátku 21. století přesto představují spíš jen jednotlivé badatelské osobnosti. Jsou mezi nimi rozdíly v motivaci, důrazech i argumentaci. Společným jmenovatelem je (definitoricky) odpor k redukcionizmu; připouští se pouze redukcionizmus jako metoda, nikoliv jako ontologické či metafyzické stanovisko. Je pozoruhodné a zcela logické, že s výjimkou zástupců ID mají tito autoři užší nebo volnější vztah k fenomenologické filozofii (Portmann, Jonas, Spaemann). A z vědců jsou to příznačně právě neurovědci (Sherrington a Eccles), kdo cítí, že jejich pohled jako vědců je chudší než jejich pohled jako lidí a považují dualizmus ze jedinou teorii schopnou zachovat data vědomí.

Aplikace fenomenologické metody v biologii představuje ovšem z jistého hlediska problém. Pokud jde o jevy smyslově vnímatelné, nemělo by být o vědeckém charakteru fenomenologicky získatelných postřehů pochyb, poněvadž splňují podmínku zkušenostního základu i racionálního, zdůvodnitelného postupu. Problém nastává tehdy, když se obrátíme k fenoménům své vnitřní zkušenosti, k prožívání v první osobě. Dokud byla nauka o chování zvířat, etologie, spoutána restriktivními požadavky behaviorizmu (do poslední čtvrtiny minulého století), nemohlo být o tematizování lidského vědomí v evoluční biologii ani řeči a ještě dnes se o něm jako takovém v evolučních učebnicích a příručkách obvykle nemluví. Dnešní etologie je v tomto směru už otevřenější, jak ještě uvidíme. Nám jako lidem není ovšem nic evidentnějšího, než že prožíváme; evolučně-biologické důvody nás zároveň přesvědčují o tom, že jako organizmy jsme vrcholkem evoluční řady řádu primátů a z tohoto hlediska je i naše lidské vědomí biologicky zásadně relevantním jevem. Nemáme-li se jako lidé zcela vytrhnout z přírodní souvislosti, je zřejmé, že fenomény naší lidské vnitřní zkušenosti musejí být inspirací a do jisté míry i vodítkem pro pochopení ostatních živých bytostí. Je proto zcela nešťastné, když bylo nitro v novověké vědě vyhrazeno jen člověku a za cenu jediného vzpurného metafyzického problému byl umožněn materializmus ve všech ostatních oblastech (Jonas 1966/1973, s. 83). Současné biologické paradigma fenomény lidského vědomí metodologicky vylučuje, čímž ovšem odetíná ze studia života právě jeho nejvyšší výhonek. Spaemann a Löw (1991/2004) však biologii právem připomínají, že platí-li mechanizmus pro anorganickou oblast, teleologie pro lidské vědomé chtění jednání, pak o biologický život se zřejmě musejí dělit oba tyto principy.

Možnosti aplikace fenomenologické metody v biologii si nejlíp osvětlíme na dvou nejvýznačnějších myslitelích tohoto směru. Oba fenomenologizují s odlišným osobním východiskem a s poněkud odlišným akcentem. Rozpad německé tradice přeživší Adolf Portmann (1897-1982) je zkušený srovnávací embryolog a morfolog s širokým humanitním vzděláním, Hans Jonas (1903-1993) naproti tomu filozofický fenomenolog dobře orientovaný v biologických danostech. Fenomény, které zajímají Portmanna (1960/1997), jsou ty zvenčí pozorovatelné rysy organizmů - kresby a barvy, často bizarní nebo silně esteticky působivé; zvláštní morfologické útvary, zvláštní zvukové projevy - které se nedají podle jeho výkladu vysvětlit jako užitečné pro přežití. Jsou to „provozně neupotřebitelné" projevy živočichova nitra, jakkoliv nám těžko přístupného a pochopitelného. Zvlášť nikomu „neadresované" jevy jsou manifestací živočichovy niternosti, jejím sebevyjádřením. S těmito nejvyššími charakteristikami organizmů jsme obeznámeni ze svého vlastního prožívání. Existenci nějaké niternosti však musíme připsat i nejnižším organizmům; niternost forem, vzdálených naší organizaci, promlouvá skrze jev.

Jonas chápe lidskou subjektivitu jako paradigmatický příklad, nejvyšší dosažený bod v evoluci, vrcholek ledovce. Přiznává ji v oslabeném stupni i dalším vyšším živočichům a na nejnižším stupni života mluví aspoň o „subjektivitě bez subjektu", o zárodečné pudové niternosti. U vyšších živočichů je kromě instinktu ve hře i cit a „vůle" (Jonas 1979/1997 s. 100 nn.) Je jistou ironií, že to byl právě průkaz evoluce, který vrátil člověka do přírody a ukázal neudržitelnost čistě naturalistického vysvětlování života. Pociťovaná ztráta důstojnosti člověka vlastně znamená, že jistou dignitu je možné připsat říši živého jako celku. Koncepce naturalizmu se v konfrontaci s organizmem láme (Jonas 1966/1973, s. 141 nn.). Organizmy jsou očividně organizovány pro niternost, pro vnitřní identitu, pro individuálnost. Organické tělo má vztah k životu tak, jako oči mají vztah k vidění. Ať už je fyzikálně chemická analýza složení oka a procesů vedoucích k jeho stimulaci jakkoliv úplná, žádný popis jeho konstrukce a fungování nedává smysl bez vztahu k vidění. Princip metodologického naturalizmu je potřeba doplnit principem vysvětlení „shora dolů", od „nejvyššího" k „nejnižšímu". Problém vztahu účelné a mechanisticky-kauzální stránky života nemůže být v žádném případě řešen tak, že bychom zřejmou účelovost života obětovali výlučné roli mechanistických příčin, která byla odvozena ze zřejmostí jiného druhu. Matematický bůh ve svém homogenním analytickém myšlení se míjí s rozhodujícím bodem - životem samým: s jeho na sebe zaměřenou individualitou, bytím pro sebe a v protikladu k celému zbytku světa, s podstatnou hranicí dělící "uvnitř" a "venku" (Jonas 1966/1973, s. 124).

Fenomén subjektnosti však nedává v posledních desítiletích spát ani etologům. Poté, co se v poslední čtvrtině 20. století někteří představitelé etologie rozešli s behavioristickým přístupem, kladou si otázku po zvířecím vědomí (souhrnně McFarland 1999, Giambrone a Povinelli 2002). Etologie opouští behavioristickou pozici mj. proto, že je na evolučním základě nepravděpodobné, že je ve věci vědomí mezi člověkem a ostatními živočichy diskontinuita, což nám dává důvod o zvířecím prožitkovém světě uvažovat a pokoušet se ho zkoumat. Především se provedenými výzkumy více objektivizuje a konkretizuje náhled Jonasův, že i u zvířat můžeme mluvit o jistém (nereflektivním) sebevědomí; to může u nejvyšších z nich zahrnovat prožitky i myšlenky, např. vědomí vnějších předmětů a prostředí, schopnost mít o nich pojmy a myslet o nich. Psychicky nejdokonalejší obratlovci mají i poznání sebe jako zvláštního předmětu v prostředí a explicitní a použitelnou reprezentaci kinestetických aspektů svého těla. Je však pravděpodobné, že ani oni si nejsou vědomi svých mentálních stavů a chybí jim propoziční uvědomění, že „jsem to já, kdo cítí a myslí". Toto vědomí v pravém slova smyslu se zdá být vyhrazeno jen člověku a to je také důvod, proč si psychologie zachovává vůči biologii značnou samostatnost. Ani schopnost některých zvířat dávat najevo, co právě dělají, ani schopnost napodobovat druhé, ani schopnost poznat svůj obraz v zrcadle toto vědomí „já" nutně nepředpokládají.

Zatímco Portmann se vědomě dostává „až k samé hranici přírodovědeckých úvah", ale nechce ji překračovat, Jonas sám se chápe být při dnešním rozvržení kompetencí mezi biologii a filozofii nepochybně „čistým" filozofem. Říká přitom o biologickém životě věci velmi podstatné, jak nahlédne každý, kdo jeho fenomenologické deskripce konfrontuje se svědectvím své vnitřní zkušenosti. Na Jonasovu přístupu je dobře vidět, co dnešní evoluční biologii „hlavního proudu" nejvíc chybí, bez ohledu na to, jestli Jonasovu (fenomenologickou) metodu nazveme biologickou nebo filozofickou. Společným jmenovatelem nebehavioristické etologie, Portmannovy koncepce „niternosti", Jonasova „vyzařování" lidské subjektivity směrem k jednodušším životním formám a některých dalších koncepcí je uznání obecné přítomnosti v organické říši jisté „niternosti", subjektnosti, schopnosti mít prožitky. Jestli lidská subjektnost vylučuje univerzální platnost kauzální uzavřenosti ve fyzickém světě, má zvířecí subjektnost - úměrně svému stupni - podobný důsledek. Odtud pochopíme, že pozorovatelé a myslitelé typu Portmanna a Jonase vidí v redukcionizmu jen metodologické opatření, nikoliv ontologický princip, nanejvýš nechávají otázku, kdy tento metodologický redukcionizmus narazí na své hranice, otevřenou. Dodejme, že kdyby se tak stalo, znamenalo by to nutnost uvažovat o existenci životního principu(ů), přesahujícího modus operandi anorganické látky, mechanistický princip činnosti. Jestli a v čem už metodologický redukcionizmus na své hranice narazil, se nemusejí biologové nemechanistického zaměření shodovat.

Americký „Inteligentní plán" má zvláštní postavení

ID si chce vyřídit spor s redukcionizmem uvnitř horizontu dostupného matematickému bohu. Zvláštní myšlenka: perspektiva matematického boha, ale nikoliv redukcionistická! Hlavním nástrojem dokazování jsou zde pravděpodobnostní úvahy. Z dílny ID pocházejí termíny jako „nezjednodušitelně složité systémy" (Behe 1996/2001), „komplexní specifikovaná informace" (Dembski 1999) a podobné. Autoři ID se snaží především dokázat, že darwinistický mechanizmus nemůže vysvětlit extrémně nepravděpodobný vznik těchto jevů; je-li tomu tak, soudí, musí za jejich vznikem stát nějaká inteligence, ať už jakákoliv. O těchto pravděpodobnostních úvahách a výpočtech se už napsalo mnoho stránek, pro i proti; zdá se však, že v daném momentě je zápas nerozhodný, poněvadž ještě chybí mnoho genetických, genealogických, morfologických a dalších informací. Druhé z těžišť publikací ID tkví v kritice odborných aspektů a složek darwinistické evoluční teorie a nevybočuje z jejího diskurzu. S poukazy na subjektivitu, vědomí či „nitro" živých bytostí jsem se v těchto publikacích či přednáškách zatím nesetkal. Zastánci ID se pokoušejí psát i jakési alternativní učebnice evoluční biologie (např. Meyer et al. 2007) a bojují za zavedení odpovídající alternativní biologie do veřejných škol. Působení autorů ID má kladnou stránku v tom, že upozorňují na problémy adaptacionistické evoluční biologie, které se často v učebnicích a příručkách rády přecházejí nebo bagatelizují. I v čistě odborném rámci je totiž na adaptacionizmu stále co kritizovat, nemluvě o základním přesvědčení o úplnosti adaptacionistické teorie, viz shora. (Tím ovšem nechci říci, že by náhodná mutabilita a přírodní výběr nepatřily mezi základní faktory evoluce!)

Jakou tedy biologii do veřejných škol a proč

Vyjděme ze zásady, že žáci a studenti se mají naučit metodologicky v zásadě rozlišovat empirickou vědu od filozofie, přestože obě na sebe těsně navazují v obou směrech. Pak by bylo žádoucí, aby se v hodinách biologie nefilozofovalo a aby se filozofické otázky na biologii navazující zcela přenesly do hodin filozofie. Tím se zabrání, aby učitel biologie vědomě nebo i podvědomě indoktrinoval žáky a studenty podle svého osobního světonázorového postoje, a eventuálně to kryl autoritou údajně vědeckých a tedy značně autoritativních dat. Mládež je vůči takové indoktrinaci celkem bezmocná. V hodinách filozofie (nebo v jejich protějšku na nižším stupni škol) už toto nebezpečí tolik nehrozí, poněvadž různost možných hledisek a názorů je zde přímo předmětem výkladu a učitelé jsou zde snad víc zvyklí odlišovat svůj osobní názor od nezaujatého líčení stavu poznání. S tímto předznamenáním teď uvažme, jak by mohl a snad i měl vypadat výukový sylabus biologie.

1. „Tvrdé jádro" výuky a studia biologie by i v ideálním případě měl tvořit souhrn vědomostí získaných sub specie matematického boha, tedy výsledků kauzální analýzy životních jevů v pojmech fyziky, chemie, fyzikálně-chemických faktorů prostředí a pod. Přitom by se ale nemělo žákům a studentům sugerovat, že metodologický naturalizmus bude při výzkumu živých bytostí úspěšný až do úplného rozluštění všech tajemství Života. Jestli se např. argumentuje ve prospěch nemechanistických názorů tím, že v živé přírodě existují nezjednodušitelně složité systémy a že jejich vznik jako takových je z pravděpodobnostního hlediska nemyslitelný na základě náhodné kombinace náhodných mutací, jsou to dvě hypotézy týkající se hmotného světa a proto aspoň v principu empiricky zkoumatelné, testovatelné a verifikovatelné či falzifikovatelné. Je pouhá předpojatost, když o těchto hypotézách někteří evolucionisté vůbec odmítají diskutovat a priori jako o tzv. nevědeckých. Pravděpodobnostní výpočty prováděné proponenty inteligentního plánu (z řad ID nebo mimo ně) jsou darwinisty kritizovány (někdy právem), ale nevím o žádné snaze, že by si darwinisté v obtížných případech sami pravděpodobnostní otázky kladli a pokoušeli se je řešit, ačkoliv je to to první, co každého nepředpojatého člověka nad někdy nesmírně rafinovanými životními strukturami a funkcemi napadne. Stereotypní postoj darwinistů je, že když už jakkoliv komplikované struktury a funkce tu jsou, musel být nějaký fyzický mechanizmus (samozřejmě selekční), který je ve vší úplnosti zapříčinil. Na pravděpodobností výpočty odpůrců pohlížejí shovívavě už jen proto, že je přece předem jasné, že jsou zbytečné. Výuka biologie by se obecně neměla vyhýbat tématům, která dělají selekcionistům potíže; kromě právě uvedených sem patří např. důkaz naprosté nahodilosti mutací, rozpor mezi biostratigrafií a darwinistickým předpokladem plynulé proměnlivosti druhů v sebe navzájem, tzv. kambrická exploze živočišných kmenů atd. (např. Petr 1996). Nejde zde o to, tvrdit a priori, že uvedené problémy nebude nikdy možné vyřešit selekcionisticky nebo vůbec mechanisticky, ale na druhé straně by nebylo poctivé tvrdit rovněž a priori, že takové řešení je předem zaručené a že je jen otázkou času.

Speciálnější problém tkví v tom, že stávající vysokoškolské učebnice a příručky jsou - pokud jsem je měl v rukách a mohu se odvážit generalizace - zatím ještě psány v duchu ortodoxního darwinizmu. Koncepce „samoorganizace", nelineárních efektů, deterministického chaosu atd. atd. ještě v této literatuře nenacházejí ohlas a dominantní úloha selekce se v nich stále považuje za neotřesitelné paradigma. Na tomto stavu školská praxe či školské osnovy mnoho nezmění - nové myšlenky popř. převládnutí nového paradigmatu půjdou svým vlastním pomalým krokem v primární vědecké literatuře a teprve s jistým zpožděním si prorazí cestu i do učebnic a kompendií a přelijí se postupně z vysokých škol na střední a základní. Z filozofického a světonázorového hlediska je přece jen mezi evoluční ortodoxií a heterodoxií, i když obě jsou pravidelně naturalistické, jistý rozdíl: zatímco panselekcionistické paradigma chápe organizmus jen jako odlitek vnějších činitelů, ponechávají koncepce jako samoorganizace, nelineární systémové efekty atd. určitou formotvornou působnost i faktorům, které jsou organizmu vnitřní. Osvícený učitel biologie čte ovšem i jiné zdroje než jen oficiální učebnice a měl by na existenci neortodoxních směrů v evoluční biologii umět poukázat.

2. Subjektnost živých bytostí, ke které máme primárně přístup jako živá těla, patří naprosto legitimně k úkolům empirické vědy o životě. Biologie není oprávněná se postavit do pozice matematického boha, který nic neví o subjektní, prožitkové stránce života. Nechceme-li se jako (pod)druh Homo sapiens sapiens L. úplně vytrhnout z přírody, musíme hledat předstupně našeho lidského vědomí v animální říši, a v tom nám vychází vstříc jevy „sebevyjádření" i na poměrně nízkých evolučních stupních. Fenomény, na které poukazuje např. Portmannova škola, jsou v základě empirické a jejich studium není nevědecké, nýbrž jen „jinak vědecké". Průkaz adaptivní indiferentnosti některých „výrazových" znaků organizmů má sice charakter jisté provizornosti (co kdyby se časem nějaká adaptivní role pro ně našla?), ale zatím je to silná hypotéza, zcela empirického a nikoliv spekulativně-filozofického charakteru, takže plně patří do kompetence i závazku vědy. Předstupněm vědomí jsou i psychické projevy vyšších obratlovců, tak jak k nim poukazuje každodenní „předvědecká" zkušenost, jak je jemněji vypreparovává fenomenologická analýza a jak je - v podstatě z těchto východisek - objektivizuje současná etologie. Je-li společným jmenovatelem fenomenologizujících badatelů uznání obecné přítomnosti v organické říši jisté „niternosti", subjektnosti, schopnosti mít prožitky, je potřeba také zdůraznit, že se k nim velmi těžko hledá nějaká „funkce" a tedy i zdůvodnění podle adaptacionistického schématu: selekční mechanizmus by vedl jen k zombiím. Téma „niternosti", subjektnosti, schopnosti mít prožitky patří do biologie stejně tak jako téma látkového metabolizmu a je naléhavě potřebné, aby bylo součástí výuky biologie na všech stupních škol.

3. „Inteligentní plán" v širokém i zúženém (ID) smyslu je ontologická či metafyzická spekulace a proto poučení o něm patří evidentně do výuky filozofie. V širokém smyslu je idea inteligentního plánu vesmíru podstatnou součástí filozofického teizmu ve všech jeho historických podobách a má svá staletími vypracovávaná a i dnes aktualizovaná zdůvodnění. Způsob, jakým k těmto zdůvodněním chtějí přispět zastánci ID, je pro ně charakteristický a není zcela bez námitek. Bohužel se dnes označení „Inteligentní plán" zredukovalo jen na názory této skupiny, a co je povážlivější, kritika těchto názorů se ve veřejném mínění vztáhla i na obecně teistické pojetí stvoření vesmíru podle božského záměru. Poněvadž zastánci ID používají biologických argumentů, patřila by zmínka o nich i do výuky biologie; sám závěr na inteligentní příčinu světa je ovšem filozofické povahy a patřil by do lekcí z filozofie přírody. Snaha proponentů ID zavést do škol paralelní biologii, zaměřenou proti biologickému naturalizmu, vyvolala užitečnou diskusi o jednostrannosti popř. tendenčnosti dosavadní výuky biologie. Soudím však, že zastánci ID by dosáhli systémověji a korektněji svého cíle - zamezit šíření ontologického materializmu ve školách pod pláštěm evoluční biologie - kdyby postupovali v duchu zásad, které se zde snažím naznačit, poněvadž jejich respektování by zamezilo tradování ontologie či metafyziky jakéhokoliv směru při výuce biologie.

Můžeme shrnout: Na Zemi je jen jeden Život a o něm by měla pojednávat jen jedna empirická věda, biologie. Život však má dvě jevově odlišné stránky, vnější a vnitřní, a ty jsou jako jevy přístupné empirickému zkoumání v širším slova smyslu. Je tedy legitimní, aby se biologie zabývala oběma. Na druhé straně biologii nepřísluší dělat filozofické (ontologické či metafyzické) závěry ze své předmětné oblasti; ty musejí zůstat vyhrazeny filozofii. Bude-li se výuka biologie řídit podle tohoto jejího vcelku samozřejmého vymezení, nemuselo by docházet k nespokojenosti na žádné z obou stran sporu. Světonázorové konflikty by se přesunuly do výuky filozofie, a na této půdě je možné očekávat, že budou vnímány s větší mírou tolerance k názorové pluralitě.

Literatura

Behe, Michael J. (2001) Darwinova černá skříňka. Návrat domů: Praha. (Původní vydání Darwins´s Black Box. The Free Press: New York, 1996.)

Bieri, Peter (1995) Was macht Bewußtsein zu einem Rätsel? In: Bewußtsein. Beiträge aus der Gegenwartsphilosophie, pp. 61-77. Metzinger, Thomas (Ed.). Schöningh: Paderborn.

Deacon, Terrence W. (2006) Emergence: The Hole at the Wheel´s Hub. In: The Re-emergence of Emergence, pp. 111-150. Clayton, Philip and Davies, Paul (eds.). Oxford University Press: Oxford.

Dembski, William A. (1999) Intelligent Design. The Bridge between Science and Theology. InterVarsity Press: Downers Grove, Illinois.

Giambrone, S., Povinelli, D. J. (2002) Consciousness. In: Encyclopedia of Evolution, pp. 192-196. Pagel, Mark (Ed. in Chief). Oxford University Press: Oxford

Goodwin, B. (1996) How the Leopard Changed Its Spots. The Evolution of Complexity, A Touchstone Book, Published by Simon and Schuster: New York.

Jonas, Hans (1973) Organismus und Freiheit. Vanderhoeck und Ruprecht: Göttingen. (Revidované vydání původního The Phenomenon of Life. Toward a Philosophical Biology, Evanston, Illinois, Northwestern University Press, 1966.)

Jonas, Hans (1997) Princip odpovědnosti. Pokus o etiku pro technologickou civilizaci. OIKÚMENÉ: Praha. (Původní vydání Das Prinzip Verantwortung: Versuch einer Ethik für die technologische Zivilisation. Frankfurt/M., 1979.)

Komárek, Stanislav (1997) Kapitoly o Portmannovi. In: Scientia et Philosophia 7, Ke 100. výročí narození Adolfa Portmanna, s. 3-37. Fiala, J. (red.) Katedra matematické logiky a filosofie matematiky MFF UK: Praha.

Lynch, Michael (2007) In: The Origins of Genome Architecture. Sinauer Associates, Inc. Publishers: Sunderland, Massachusetts.

McFarland, D. (1999) Animal Behaviour (3rd Ed.). Pearson, Prentice Hall: Harlow, England.

Meyer, S. C., Minnich, S., Moneymaker, J., Nelson, P. A., Seelke, R. (2007) Explore Evolution. The Arguments For and Against Neo-Darwinism. Hill House Publishers: Melbourne and London.

Moran, Dermot (2000) Introduction to Phenomenology. Routlege: London and New York.

Petr. V. (1996) Kritický úvod do teorie přírodního výběru. PERES: Praha

Portmann, Adolf (1997) Nové cesty biologie. In: Scientia et Philosophia 7 a 8, Ke 100. výročí narození Adolfa Portmanna, s. 59-161 a s. 3-112. Fiala, J. (red.). Katedra matematické logiky a filosofie matematiky MFF UK: Praha. (Původní vydání Neue Wege der Biologie. R. Piper: München, 1960.)

Smith, David Woodruff (2004) Mind World. Essays in Phenomenology and Ontology. Cambridge University Press: Cambridge.

Sokolowski, Robert (2000) Introduction to Phenomenology. Cambridge University Press: Cambridge.

Spaemann, R., Löw, R. (2004) Účelnost jako filozofický problém. Dějiny a znovuobjevení teleologického myšlení. OIKOUMENE: Praha. (Původní vydání Die Frage Wozu? Geschichte und Wiederentdeckung des teleologischen Denkens. R. Piper u. Co. Verlag, München, 1991, 3. Aufl.)

Ohlédnutí za Darwinovým rokem

Jiří Vácha (2009)

Rok dvou darwinovských výročí (200 roků od Darwinova narození, 150 let od vyjití jeho nejslavnější knihy) se pomalu chýlí ke konci. Výročí byla náležitě připomenuta v odborném tisku, něco - spíš v náhodném výběru - proklouzlo i do Lidových novin. Hlavní proud dnešní evoluční biologie stále plyne ve znamení Darwinova přírodního výběru, a tak není divu, že výroční články překypují obdivem k Darwinovu - naprosto nepochybnému - géniu. V tomto oslavném tónu se však snadno ztrácejí otazníky - některé tak staré, jako Darwinovo dílo samo, některé vyvolané následujícím pokrokem vědy a filozofie.

Ano, také filozofie. To bude znít mnoha vědeckým uším cize. Filozofie jako druh racionálního, zdůvodňujícího myšlení nemá asi u nás velkou prestiž. Stojí úplně ve stínu vědy. Jsou však otázky, které si věda neklade, poněvadž na ně „není stavěná", nemá na jejich řešení metody. Věda je ve svém dokazování koneckonců odkázaná na potvrzení smyslovou zkušeností a klade si jen takové otázky, které se dají na základě smyslové zkušenosti zodpovědět. Filozofie si ve svém tázání žádná taková omezení neklade. Je přece potřeba zkoumat, jak se vůbec dostáváme k pravdivým poznatkům (včetně těch vědeckých), jak se vyhýbat předsudkům (nahromaděným třeba za staletí) a koneckonců je zcela lidské, pokoušet se proniknout za oponu viditelného světa k otázce, jestli má naše existence a vůbec svět jako celek smysl. I filozofie však musí být odpovědným myšlením, máme-li ji brát vážně.

Jádrem darwinizmu je více či méně zdůvodňované tvrzení, že centrální „silou" evoluce všeho živého je přírodní výběr. Výběr se řídí „požadavky" prostředí a způsobuje, že se přednostně množí ti, kdo jsou vybaveni vhodnými dědičnými vlohami, geny. Geny se mění - jak se aspoň zdá - náhodně a výběr sám je v jistém smyslu „slepý". Toto všechno jsou věci, které je možné pozorovat, tedy koneckonců ověřovat smyslovou zkušeností. Existence přírodního výběru vyplývá skoro automaticky z obecných vlastností života a byla mnohokrát prokázaná. Uvnitř evoluční biologie probíhají jen drobné šarvátky o tom, jak silné jsou vůči výběru ještě některé další síly, o které evoluční teorii obohatil podarwinovský vývoj. To je ale záležitost zajímající hlavně odborníky. Na darwinizmu je podivuhodné a neobyčejné to, že je od samého začátku středem veřejného zájmu. Zdálo by se, že by nemusel laickou veřejnost zajímat víc než např. vývoj hvězd nebo vývoj prvků Mendělejevovy soustavy. Vysvětlení je nasnadě: evoluční biologové nám nabízejí poučení, které se hluboce týká nás samých. Evoluční biologie se totiž nezalekla ani úkolu vyložit původ člověka, v posledních desítiletích dokonce ani úkolu vyložit jeho sociální život a morálku.

Když si však všimneme blíž metod evoluční biologie, zjistíme, že v zásadě jsou to metody studia hmotné přírody, tedy v širokém slova smyslu metody fyzikální. Rozhodují v nich v zásadě kvantitativní parametry studovaných jevů, rozměry, vzdálenosti, obrysy, tvary, hmotnosti, vlnové délky. Nejen fyzika sama, ale po jejím vzoru i biologie se snaží vidět svět očima „matematického boha". Tento pomyslný bůh či démon má dokonalou znalost všech nejmenších jednotek hmotného světa a všech vztahů mezi nimi. Živý organizmus se mu nutně jeví jako stroj, jehož součástky jsou do detailů podrobeny fyzikálním zákonům a jejich příčinnosti. Hnací síly evoluce, objevované evoluční biologií, patří všechny do této kategorie. Jejich poznávání stále pokračuje a nemá smysl se pokoušet předvídat, jak se nakonec ustálí „mocenské vztahy" mezi mutacemi, výběrem, přeskupováním vloh, vynořováním se nečekaných evolučních efektů a dalšími. Z hlediska toho, co se nás jako laiků týká, tedy z filozofického hlediska, to koneckonců není samo o sobě příliš důležité.

Matematický démon je však slepý k jediné, avšak zásadně důležité věci: k našemu vnitřnímu životu. Ten není vidět zvnějška, druhým o něm můžeme jen vyprávět a dovolávat se jejich analogické zkušenosti. Jako lidé jsme „vtěleným vědomím", máme přístup k zázraku, kterému říkáme „prožitek". Prožitky - smyslových kvalit (vůní, barev, bolesti), představ, vzpomínek, myšlení a prožitek toho, že vůbec jsme - jsou to nejjistější, s čím se setkáváme. Vědomí je nejnepochybnějším faktem celé naší zkušenosti. Přitom fyzika nemá k dispozici pojmy, kterými by se prožitku jako takového mohla chopit. To platilo donedávna i o biologii, dokud se nezačala zbavovat omezujícího behaviorizmu, tj. studia „chování" živočichů výhradně zvnějšku, „ve třetí osobě".

Moderní biologie zařadila - právem - člověka do jedné evoluční řady se všemi živými tvory. To bylo v Darwinově době některými pochopeno jako ponížení člověka („původ z opice"), je však potřeba to chápat opačně - jako povýšení důstojnosti všeho před-lidského života. Z vyššího je možné vysvětlovat nižší, ale nikoliv naopak, poněvadž nižší je ve vyšším obsaženo, a nikoliv naopak. Existence lidské subjektivity, téměř zázračné schopnosti prožívat, jakoby vrhala odlesk zpět na celou říši živého. My sice nevíme „jaké to je, být netopýrem", abych citoval jeden oblíbený filozofický slogan, nemůže nám ale uniknout několik zásadních rysů všeho živého, kterým jako „vtělené vědomí" dobře rozumíme. Základním rysem života viděného zevnitř, v první osobě, je neustálé starostiplné a strastiplné balancování na hranici zániku. Živé bytosti nemají svou existenci zaručenou, ale neustále o ni musejí bojovat s venkovním světem, na který jsou osudově vázané svými potřebami. Látková výměna umožňuje živým bytostem vydělit se z prostředí a v dlouhém evolučním procesu rozvíjet svou individualitu, subjektivitu a svobodu akce. Zároveň je však činí závislými, odkázanými a permanentně a podstatně ohroženými. Zájem na vlastním přežití je v důsledku toho podstatnou, snad nejpodstatnější charakteristikou živých bytostí. Na první pohled to vypadá velmi podivně, mluvit o nějakém vnitřním světě, subjektivitě a svobodě živočichů. Důsledně evolučně vzato je však potřeba připustit, že člověk se svým vědomím nespadl z nebe a že schopnosti obsažené v jeho vědomí musejí mít své předchůdce v před-lidských vývojových stupních. My nevíme, kde se v evoluční řadě poprvé probouzejí ty nebo ony schopnosti subjektivity, ale to není podstatné. Podstatné je, že nejen člověk, ale i říše živého vůbec má stránku, která není přístupná „matematickému démonu", a není tedy přístupná ani biologii, pokud ta postupuje jen ve třetí osobě.

Analýza prožitkové stránky života je úkolem filozofie. Uspokojující filozofii života však nemáme, a nedovedeme odhadnout, jestli v ni můžeme vůbec doufat. V naší zkušenosti se totiž střetávají dvě mocné intuice, které je velmi těžké navzájem sladit: zkušenost uzavřené fyzikální příčinnosti (typicky zákon zachování energie) a zkušenost vědomého života s jeho zaměřením na účely, sebepotvrzení, sebezáchovu a svobodu. Oba tyto druhy zkušenosti se opírají o nepochybné fenomény. Není vůbec žádný důvod, abychom jedněm fenoménům dávali přednost před druhými. Musíme se naučit žít s tím, že obě tyto stránky jsoucna se „drží navzájem v šachu", ale žádná z nich nevítězí. Svět není na jedné straně čistým produktem mysli, ale není ani na druhé straně pouhým mechanizmem - poněvadž obsahuje živé bytosti.

Evoluční biologie tím, že zahrnula do svého výkladu i člověka, přivolala na sebe závazek a povinnost, vysvětlit fenomény lidské subjektivity. Nedá se říci, že by se k tomuto závazku postavila jako celek čelem. Jsou sice evoluční biologové, kteří se tohoto úkolu vzdávají, poněvadž si uvědomují, že na to není biologie - jako zkušenostní věda o smyslově poznatelném světě - vybavená. Někteří další si vůbec nejsou problému vědomi, poněvadž vnitřní svět člověka vůbec neberou vážně jako samostatnou jevovou oblast, jejíž vznik je potřeba vysvětlit. A konečně třetí spoléhají na to, že horké kaštany z ohně - „těžký problém vědomí" (opět filozofický termín z posledních let) - za ně vytáhnou filozofové. Vědomí, schopnost mít prožitky ve vztahu k tělu, je však problém, který klade filozofickému pochopení obrovské, zatím nevyřešené potíže. Např. schopnost lidské mysli zasahovat prostřednictvím pohybového aparátu do vnějšího světa je intuitivně zcela nepochybná, je však těžké uniknout myšlence, že se tím ruší „uzavřenost" fyzikálních zákonů. Tvrdošíjné trvání na uzavřenosti fyzické příčinnosti vedlo ke vzniku celé řady filozofických pokusů, ale už jenom jejich množství naznačuje, že žádný z nich není uspokojivý. Ve fyzické uzavřenosti jsou evidentně mezery.

Darwinizmus jako regulérní biologická teorie má a bude mít stejný osud jako všechny regulérní biologické teorie: pokud obstojí v soutěži s ostatními teoriemi, přetrvá, jinak bude překonán; zatím však tomu nic nenasvědčuje, dnešní alternativní názory selekční teorii spíš doplňují, než aby ji nahrazovaly. Všechny tyto teorie dohromady však vidí živé bytosti více méně jen okem „matematického boha". Subjektivní stránka života, nade všechnu pochybnost evidentní nám lidem a nepochybně do různého stupně přítomná v celé evoluční řadě, jim zůstává principiálně nedostupná. Věda má přístup k pravdě ve svém oboru, neříká však pravdu o životě celou. A co se nás lidí týká, neříká zřejmě ani to nejdůležitější. Pokud se nás někteří dnešní Darwinovi dědici pokoušejí přesvědčit o opaku, jsou pochybnými filozofy.

Vševědoucí věda? Přednáška pro Keplerovo gymnázium v Praze

Jiří Vácha (16. listopadu 2009)

Přírodovědecký redukcionizmus

Dnešní věda má obrovskou prestiž. Vyvolává však u někoho i odpor; tento postoj dnes ale nebudeme rozebírat, i když mu možná v průběhu výkladu víc porozumíme. Věda udává tón našeho kontaktu se světem: za racionální, rozumné, se nepovažuje nic, co neprošlo zkouškou na prubířském kameni vědy. Jádrem a základním paradigmatem (čili vzorem, příkladem) vší vědeckosti se stala přírodověda se svými metodami a z přírodovědy zase její královna fyzika. Tak zvané společenské, humanitní vědy, dříve zvané vědy o duchu, duchovědy, dělají všechno pro to, aby uvedly svou metodologii do souhlasu s metodologií přírodovědy. Cítí se vůči přírodovědě jako jaksi „měkké", méně spolehlivé, méně „objektivní" - toto slovo znamená vyloučení subjektivity, pohledu jediného člověka, jediného subjektu. Subjektivita jako taková se postupně stala synonymem nespolehlivosti, pozorovacím stanovištěm, ze kterého je třeba jak je to jen možné uprchnout.

Co je tedy jádrem obdivované přírodovědecké metodologie? Neříkává se to vždycky nahlas a je řada přírodovědců, kteří si to ani nikdy výslovně nezformulovali, i když se tím řídí. Jádrem přírodovědecké metodologie je tak zvaný metodologický redukcionizmus. To slovo znamená: ve všem svém bádání se snaž převádět složité na jednoduché, vysvětlovat „vyšší" „nižším". (Zatím takto v uvozovkách.) To znamená: snaží se psychické jevy převést na biologické, biologické na chemické a chemické na fyzikální. „Redukovat" znamená rekonstruovat vyšší úroveň jen s použitím představ a pojmů nižší úrovně. Výsledek pak bývá vyjadřován tvrzeními jako „X není nic jiného než Y", kde X patří k vyšší, vysvětlované a redukované úrovni a Y k nižší, vysvětlující úrovni. Jak je něco takového možné? Takto: mezi jednotkami nižší úrovně se nacházejí vztahy, relace, o kterých se prokázalo nebo o kterých se aspoň vědci domnívají, že způsobují, produkují a tedy i vysvětlují jevy na vyšší úrovni. Příklad nepochybné redukovatelnosti: chemické jevy jsou plně redukovatelné na fyzikální základ. Učíte se o tom ostatně a tato znalost je od vás vyžadována, že vlastnosti chemických prvků a sloučenin: barva, elektrická vodivost, chemická reaktivita a tak dále jsou určeny (determinovány) koneckonců elektronovými slupkami atomů a ty zase atomovými čísly . Nakonec je i struktura atomů redukována na zákony kvantové mechaniky a snem dnešních fyziků je převést i tyto zákony na jednotnou teorii pole (netroufám si jako fyzikální laik odhadnout, jak toto dobrodružství dopadne).

Chemie se tedy ukazuje jako speciální část fyziky, kterou z fyziky vydělujeme spíš z praktických důvodů, poněvadž chemických sloučenin je prakticky nekonečné množství a práce s nimi v praxi často nevyžaduje, abychom se vraceli až k fyzikálním základům či prazákladům. Jak je to nyní s redukovatelností biologie na chemii? Takto vyjádřeno je to ovšem velmi hrubé, poněvadž většinou musíme mít na mysli organickou chemii, a z té zase chemii makromolekul, a z té zase chemii „informačních" makromolekul, jako jsou nukleové kyseliny (DNA a RNA) a bílkoviny. Už na první pohled je však vidět, že s pouhou tradiční chemií u informačních makromolekul nevystačíme, poněvadž tyto molekuly nesou v sobě zapsánu i informaci (nechme stranou záludnosti definování, co to informace je). Jako analogie nám může posloužit technika výroby nenahraných gramofonových desek, magnetofonových pásek, kompaktních disků a jiných nosičů informace: sama tato technika nestačí k vysvětlení slov, hudby atd., na těchto nosičích nahraných. Tak jako technika výroby čistých nosičů se musí doplnit vnějšími zdroji informace (zdroji řeči, hudby atd.), tak se musí chemie informačních makromolekul doplnit o zdroje informace, do těchto molekul zapsaných. Chemie makromolekul tak plynule přechází do molekulární biologie, a ta zase do biologických „makrodisciplín", např. do populační genetiky. Vraťme se tedy k naší otázce: bude možné i tyto biologické zdroje informace taky převést na chemii, fyziku a matematickou teorii informace? Nebo na vyšší úrovni - na teorii dynamických systémů, buněčných automatů a neuronových sítí?

Biologie ovšem má za cíl redukci a o převedení biologických jevů na fyzikální, chemické a informační se velmi snaží. Prvním průlomem v tomto směru byla syntéza močoviny, typického organického metabolitu, Wöhlerem roku 1828. Během doby se pak stále zmenšoval seznam „vitálních", „psychických" nebo „mentálních" sil, které by mohly vytvářet specificky biologické struktury tím, že by zasahovaly do fyzického dění a konkurovaly tak silám působícím podle zákonů fyziky. Detailní fyziologický výzkum, obzvláště nervových buněk, neobjevil fyzické účinky, které by se nedaly vysvětlit pomocí základních fyzických sil, které se také vyskytují mimo živá těla. (Tak se to aspoň píše, ale ve skutečnosti jsou volní pohyby, vykonávané ze svobodného rozhodnutí, bez předchozích mechanických příčin.) V polovině 20. století už bylo přesvědčení o mentálních nebo vitálních silách sui generis menšinovým hlediskem. To vedlo k všeobecnému přijetí doktríny známé nyní jako "kauzální uzavřenost" nebo "kauzální úplnost" fyzické oblasti, podle níž se dají všechny fyzické účinky zdůvodnit základními fyzickými příčinami. Tedy zevšeobecnění jistých zkušeností fyziky vedlo k přijetí principu kauzální uzavřenosti. Jakmile ovšem vyloučíme z fyzického dění (a do něho samozřejmě spadáme i my, poněvadž máme hmotné tělo, které něco váží, je neprostupné atd.) jakoukoliv nefyzickou příčinu, včetně a hlavně příčinu psychickou, překračujeme tím hranice zkušenosti, popř. jdeme přímo proti ní. Požadavek metodologického redukcionizmu, tedy něčeho, co se týká jen našich metod, se mění na redukcionizmus ontologický, který se týká věcí samých, bytí samotného. A to je vlastně totéž, co ve filozofii (v metafyzice) materializmus.

Vědecká „objektivita" kontra prožitek

Postup novověké vědy se zdá být na první pohled v pořádku: Začala tzv. Occamovou břitvou - že se nemá počet vysvětlovacích principů rozmnožovat nad nutnou mez, z ní odvodila metodu redukcionizmu, ta se dalekosáhle osvědčila a z toho se udělal závěr o čistě hmotné povaze všeho dění ve světě. Je tu ovšem jedna komplikace, a to zásadní. Celý tento vědecký byznys spočívá na myšlence, že nepřijmeme za pravdu nic, než co si navzájem odsouhlasí aspoň dva pozorovatelé. Tomu pak budeme říkat „objektivní", pokud je jen jeden pozorovatel, „subjektivní"; tomu zásadně nebudeme důvěřovat. Dva pozorovatelé pozorující tutéž věc pozorují ovšem něco hmotného, působícího na smysly. Naše lidské pobývání na tomto světě je však zařízeno tak, že se nám jeví, ukazuje také něco jiného, než jen smyslové předměty. Jsou to jevy, fenomény našeho nitra. Už smyslové kvality (červeň, pach česneku, bolest v noze) mají v sobě něco nedefinovatelného - není možné je vysvětlit tomu, kdo by je sám nikdy nezakusil. Kdybychom se pokusili vjem červeně redukovat na vlnovou délku 700 nm světla dopadajícího do oka, tedy nahradit kvalitu prostorovým, kvantitativním údajem, nevystihli bychom vůbec podstatu věci.

To dobře ukazuje myšlenkový experiment zvaný „argument z poznání". Dalšími kvalitativními jevy naše nitra jsou takové prožitky jako vzpomínka, touha, ošklivost, které všechny obsahují jistou kvalitativní, nepopsatelnou stránku. A vůbec nejméně vylíčitelné je samo vědomí, že jsme, že právě v tuto chvíli smyslově vnímáme, něco poznáváme, po něčem toužíme, pro něco se rozhodujeme. Toto vědomí je bezprostřední, spontánní, nemá význam, předmět, dokonce se zdá být úplně bez funkce. - O všem tom, o čem jsme právě mluvili, platí, že to nemůžeme předložit nikomu dalšímu, aby to tak říkajíc viděl na vlastní oči. Můžeme o tom slovy referovat, ale nemůžeme způsobit, aby někdo měl doslova naši bolest, touhu atd. Filozofové říkají kvalitám, jak je vnímáme „qualia" (jednotné číslo „quale"). Vrcholným quale je sama naše schopnost mít prožitky, naše vědomí. Qualia jsou nedefinovatelná, můžeme na ně jen ukázat a říct: podívej se sem na tento světelný semafor, a uvidíš, co je to „červeň". Když se pro něco rozhoduješ, prožíváš quale „chtění" atd. Tyto fenomény našeho nitra jsou stejně nepochybné, ne-li ještě nepochybnější, než fenomény vnějšího světa. Nemohu rozumně pochybovat o tom, že právě teď přemýšlím.

Pohled zvenčí a zevnitř

Biologie studuje život „ve 3. osobě" a troufá si tvrdit, že ho takto v principu zcela vystihne, včetně života člověka. My však jako živé bytosti vidíme do života „zevnitř" a nejsme ochotni toto zásadní poznání obětovat konstrukcím odvozeným z anorganické oblasti. Takto „zevnitř" dobře víme, co to znamená „život"- míním tím život, kterým se vědecky zabývá biologie. Biologie ovšem, věrná své metodologii, se životem zabývá jinak, než jak se nám život jeví zevnitř. Věrná moderní zásadě kauzální uzavřenosti si dost dobře neví se schopností mít prožitky, s vědomím rady. Když se podíváte na začátek biologických učebnic, kde se obvykle vypočítávají charakteristické vlastnosti živých bytostí, najdete tam metabolizmus, reprodukci atd., ale nikdy (pokud to mohu na základě své omezené zkušenosti dosvědčit) - vědomí, schopnost mít prožitky! A přitom je to ta nejzvláštnější, jedinečná charakteristika života! Na tom nic nemění, že se v postupující řadě živých bytostí („v evoluci") objevuje zprvu jen v náznacích, že je zřetelná u vyšších obratlovců a vrcholí až v člověku. Vědomí, qualia nejen nejsou uchopitelné „objektivně", ale mají tak odlišné fenomenální vlastnosti od hmotných předmětů, že při pokusu o jejich redukci na hmotné procesy - a o takovou redukci se současná neurobiologie a kognitivní věda ze všech sil snaží - tvrdě narážíme na jejich naprostou nesrovnatelnost. Také se tomu ve filozofii mysli říká „tvrdý problém", na rozdíl třeba od mentálních výkonů spojených s vědomím, které možná nebudou jednou provždy záhadné: vnitřní řízení vedoucí k integrovanému chování, poznávací schopnosti naší mysli.

„Bieriho trilema"

Biologie, jak už jsem řekl, si s vědomím neví moc rady. „Tvrdý problém" zabraňuje redukci vědomí na fyzické procesy v mozku, princip kauzální uzavřenosti se nedá sloučit se zcela zřejmým kauzálním vlivem vědomí na fyzický svět, determinace našeho vědomí a jeho činů fyzickými procesy jasně odporuje fenoménům našeho svobodného chtění (svobodného do jistého stupně). Platí „Bieriho trilema": Nemůže zároveň platit neredukovatelnost vědomí, jeho kauzální „moc" a kauzální uzavřenost světa. Evoluční biologové projevují obvykle tváří v tvář těmto potížím pozoruhodnou bezstarostnost a spoléhají, jak se zdá, na to, že to za ně vyřeší filozofové. Mnozí naturalisticky uvažující filozofové se skutečně usilovně snaží nějak smířit evidentní vliv vědomí, mysli na vnější svět s kauzální uzavřeností, ale marně. Všechny tyto pokusy (fyzikalizmus tvrdý nebo umírněný, epifenomenalizmus, funkcionalizmus a jak se všechny jmenují) jsou jakžtakž proveditelné jen za cenu, že zapřeme hlas vnitřních fenomenů, qualií, vědomí svých mentálních stavů. Tou cestou ovšem jít nechceme, fenomény nelze beztrestně zapírat. Před fenomény se nedá jít, vědecké idealizace a abstrakce se koneckonců musejí o fenomény opírat, nikoliv naopak. Kde se dostane vědecká či filozofická konstrukce do čelního střetu s nepochybnými fenomény vnitřní zkušenosti, musí ustoupit konstrukce.

Jonasův náznak řešení

Po všech těchto kritických úvahách vás jistě bude zajímat, jestli se rýsuje nějaké uspokojivé pozitivní řešení problémů, se kterými zápasí přírodovědecký naturalizmus. Musím přiznat, že úplně uspokojivé a pojmově vypracované řešení nemám ani já, a zatím ani nikdo z kritiků naturalizmu. Jde samozřejmě o to, jak sloučit fenomény naší subjektivity, prožitkové vědomí s obrazem světa, podléhajícího deterministickým zákonům, jak ho podávají přírodní vědy, především fyzika. Sám tvrdý problém nekompatibility vlastností fenoménů vnitřního a vnějšího světa nemusí tížit toho, kdo tento dualizmus (vlastností) uznává; může ho prostě vzít za základní fakt naší zkušenosti. Nevzal totiž na sebe povinnost ho vysvětlit monisticky, tj. vědomí jako zcela determinovaný důsledek hmotného systému. Velký problém však představuje smíření kauzálně determinovaného obrazu světa, jak nám ho nabízí fyzika, s pohledem na život „zevnitř" s jeho účelností a svobodou. Mohu vám zde nabídnout pokus o řešení, který podal fenomenolog Jonas (odkazuji zde na český překlad jeho knihy Princip odpovědnosti, pokus o etiku pro technologickou civilizaci). Tendence k vědomí, k vedení hranice, co je „venku" a co je „uvnitř" a úporná zainteresovanost na pokračování života jedince se postupně jeví od bakterií, Archeí a rostlin, přibývá jí ve vzestupné řadě živočichů a vyvrcholuje člověkem. S vědomím jde ruku v ruce účelnost chování (jednání) a postupný rozvoj svobody. Vědomí musí být podle Jonase nějak potenciálně obsaženo v bytí hmoty a s rostoucí komplexností hmotných struktur (mozku nebo centrální nervové soustavy) se vynořuje. Nemá-li porušovat zákony fyziky, musí se nějak „vkliňovat" do fyzického dění na úrovni ležící pod rozlišovací schopností našich metod. V evoluci se mohla opakovaně vyskytnout kauzální rovnocennost různých alternativ a na ní se mohla projevit "záliba" skryté tendence k vědomí. Co se týká vzniku života, i kdyby jeho první počátek, spojení do organických molekul, byl pouhá náhoda, počínaje tímto okamžikem je tato tendence stále viditelnější. Jonas má velmi názorný model toho, jak si představit toto vkliňování potence k vědomí do fyzického „mechanizmu" evoluce (kužel v labilní rovnováze). To nejsou jen plané spekulace: každý náš svobodně zvolený pohyb znamená takovéto vklínění mysli do fyzického mechanizmu mozku. Naše vůle nějak otevře iontové kanály na membráně určitých neuronů, další šíření excitace pak probíhá podle zákonů fyziky. Pokud nechceme popřít svobodu vůle (jakkoliv omezenou), žádný jiný závěr než tento nám nezbývá.

Závěr

Jonasův střízlivý pohled, který je mi blízký, nechce předem rozhodovat o tom, jak daleko bude možné redukční analýzu v biologii provést. Jisté je ale to, že analýza prožitkového vědomí a všeho, co se odehrává v jeho rámci, nebude nikdy analýzou a vysvětlením fyzikálním. K čemu máme přístup jen subjektivně, zůstane vyhrazeno fenomenologickému, tedy filozofickému popisu; také ontologické závěry, tj. týkající se jsoucna jako takového, zůstanou vždycky mimo oblast fyzikálního vysvětlování. Přírodověda se právem snaží metodologicky redukovat „vyšší" na „nižší" a dosahuje přitom praktických úspěchů. Nesmí však tvrdit, že tím vysvětluje celou skutečnost: to by byla velmi nebezpečná iluze. Dovolte mně uzavřít citátem ze zmíněné Jonasovy knihy: „Neřekli jsme tedy vlastně nic víc, než že nám přírodověda neříká o přírodě všechno: čehož všeobecně připouštěným dokladem je její neschopnost vyložit ze svých premis vědomí, dokonce i ten nejelementárnější případ pocitu (tedy nejlépe doložený fenomén celého univerza!) a tedy i samu sebe. To je zásadní, nikoliv prozatímní neschopnost."