Translations into Czech

Lze usuzovat na plán? Staré víno do nových sudů

Robert O´Connor

Úvod

Ať už si myslíme o tradičních zdůvodněních plánu ve vesmíru cokoliv, verze vypracované pod titulem „inteligentní plán" (Intelligent Design, ID) nejsou ani zvlášť osobité, ani úplně přesvědčivé. Přesto je zastánci inteligentního plánu, jako jsou Michael Behe (1996), William Dembski (1998a, 1999) a Stephen Meyer (1999, 2000), představují tak, jako by se podstatně lišily od tradičních zdůvodnění plánu, a tvrdí o nich, že základní nedostatky tradičních zdůvodnění překonávají. Na rozdíl od tradičních verzí (Paley 1802, Swinburne 1979) tvrdí Dembski, že zdůvodnění inteligentního plánu poskytují „rigorózní vědecký důkaz", takže „[p]rokázání transcendentního plánu v univerzu je vědecký závěr, nikoliv filozofický sen při dýmce" (l999: 223). I když není úplně jasné, proč by měl být argument založený na filozofické interpretaci ontologického statutu vědeckých poznatků „snem při dýmce", naše pojednání ukazuje, že zdůvodnění inteligentního plánu spočívá na filozofických premisách právě tak podstatně jako závěry o plánovitosti v minulosti. V tomto kriticky důležitém rysu nejsou zásadně odlišné.

Nárok ID (lokálního zdůvodnění plánu) na empirický charakter

„Inteligentní plán" se opírá o tvrzení, že určité vědecky zjistitelné jevy se nedají vysvětlit odkazem na jakékoliv přírodní procesy a že jejich mimořádná nepravděpodobnost vylučuje možnost odvolat se na náhodu. Jak tvrdí Behe, „poněvadž inteligentní činitelé jsou jedinými jsoucny, o kterých víme, že jsou schopná vytvářet nezjednodušitelně složité systémy, je lépe vysvětlovat biochemické systémy jako výsledek úmyslného inteligentního plánu" (2000a: l56). Jestliže se ID soustřeďuje na specifické místní jevy (např. molekulární stroje, sekvence DNA) spíš než na takové globální jevy, jako je samotná přítomnost života v univerzu nebo přírodní procesy, kterými vznikl život, můžeme je nazývat „lokálními zdůvodněními plánu" neboli LDA, abychom je odlišili od jejich dost podezřelých „globálních" protějšků (GDA). LDA si činí nárok na to, že odvozují inteligentního činitele z vědy samé. Má se za to, že argumenty LDA jsou lepší než GDA, poněvadž využívají nepochybných, vědecky zjištěných funkcí těchto jevů spíš než spekulativních metafyzických tvrzení toho druhu, jako jsou např. tvrzení o celkovém smyslu vesmíru. Dále pak, poněvadž tyto argumenty závisejí na takových fakty podložených, empiricky potvrzených "vědeckých" principech, jako je Dembského zákon zachování informace, dělají dojem, že mají všechny epistemické záruky nejlepší současné vědy. Dembski říká:

Existuje spolehlivé kritérium pro konstatování plánu výhradně z pozorovatelných vlastností světa. Toto kritérium patří do teorie pravděpodobnosti a složitosti, nikoliv do metafyziky a teologie...Když se použije na složité, informací bohaté biologické struktury, odhaluje plán. Především můžeme s celou autoritou vědy říci, že kritérium specifikované složitosti ukazuje, že nezjednodušitelně složité biochemické systémy Michaela Beheho jsou plánovány.

(1998b: 22)

Kdokoliv se tedy upíše standardům dokazování, které přijala věda, nemůže, nechce-li být nedůsledný, zavrhnout závěr o inteligentním činiteli. LDA představují „principiální argumenty, proč neusměrněné přírodní příčiny (tj. náhoda, nutnost nebo nějaká kombinace obou) nemohou vytvořit nezjednodušitelnou a specifikovanou složitost" (Dembski 1999: 276-7).

Dembski tvrdí: ježto LDA plynou z empiricky potvrzeného a nevyvratitelného důsledku etablovaného vědeckého zákona, jejich závěr, totiž inteligentní činitel, představuje legitimní součást vědeckého bádání. Výsledky vědy samé odkazují na designéra. Jestliže je tomu tak, potom všechno, co brání odkazovat se na designéra, zvlášt když to pramení z oblasti vědy, porušuje bezprostřední a nesporné požadavky způsobu dokazování, který patří k samotné vědě a proto to nemůže představovat nic víc než filozofický předsudek ve smyslu čistě materialistické anti-teistické filozofie. Vzhledem k LDA vyžaduje rozum i poctivost, aby se vědci - teističtí i ne-teističtí - zřekli závazku bránit se ve vědě odkazům na transcendentního činitele, obzvláště zákazu vysvětlování pomocí božského činitele, který vyplývá z „metodologického naturalizmu" (MN).

V tomto pojednání argumentuji, že LDA nepodávají žádnou kvalitativně novou či osobitou formu zdůvodnění plánu, a tím méně, že by mohly zdůvodnit zamítnutí metodologického naturalizmu. Jestli je tato analýza správná, pak se lokálním argumentům (LDA) nedaří důsledně se zbavit napadnutelných rysů tradičních zdůvodnění plánu (GDA). Ať už tedy vypadají údaje současné molekulární biologie jak chtějí impozantně, LDA neplní svůj slib, že poskytnou vědecky přesvědčivé důkazy pro inteligentního činitele. Nezávisle na tom, jak pozoruhodné se nám zmíněné místní jevy mohou zdát (a ony jsou skutečně mimořádně pozoruhodné), tyto nové argumenty neposkytují žádný další důvod předpokládat, že musely vzniknout působením nějakého ne-přírodního činitele. Tedy i kdybychom souhlasili, že inteligentní činitel uskutečňoval své záměry občasným „injikováním" dodatečného pořádku do dějin světa, LDA nejsou s to přinést pro toto přesvědčení jiné doklady než ty, které už přinesly známé GDA. LDA nemohou o nic víc zdůvodnit fundamentálnost ducha než GDA.

Charakteristické přednosti LDA

Přesun argumentace na nepředvídatelnost lokálních rysů univerza

Dembski znevažuje tradiční filozofická zdůvodnění plánu, poněvadž prý do značné míry spočívají na sporných spekulativních, filozofických předpokladech týkajících se nahodilosti a účelu přírody. LDA se na druhé straně opírají o specifické, lokální a empiricky potvrzené příklady nepředvídatelných jevů. Výzkum ukazuje, že tyto lokální jevy, ať už je jejich vznik jak chce nepravděpodobný, jsou nezbytné k tomu, aby systémy vyššího řádu fungovaly. Tyto jevy proto nesou neklamnou "značku plánu", kvantitativně měřitelný práh nepravděpodobnosti, naznačující inteligentního činitele.

Posun k lokálním, empiricky potvrzeným jevům je podstatný, poněvadž kritikové plánu typicky chápou globální rysy jako prostý důsledek přírodních zákonů a počátečních podmínek, které náhodou platí. Spíš než aby považovali např. život za cíl, k němuž univerzum směřuje - jeho zamýšlený telos - vydávají jej za nezamýšlený výsledek přirozených procesů. Při tomto konstruktu neznamená existence těchto jevů nic víc než přirozený, dokonce nutný výsledek těch přírodních zákonů a podmínek, které náhodou charakterizují toto univerzum a slepě spolupracují způsobem, který vytváří život. Jestliže předpokládáme, že tento materiální pořádek nevyžaduje žádné další vysvětlování - právě tak, jako by zastánci plánu mohli považovat myslí způsobený pořádek za sám sebe vysvětlující -, pak fakt, že tyto zákony a počáteční podmínky vyvolávají nějaký jev, dokonce i život, nemá žádnou důkaznou sílu.1

Koncentrováním se na zvláštní, lokálně určitelné případy funkčnosti přesouvají LDA pozornost z kontingentnosti univerza jako celku, ba i z kontingentnosti přírodních zákonů a procesů, na vědecky zjištěnou nepředvídatelnost jistých specifických rysů tohoto univerza. LDA nemusejí spekulovat o kontingentnosti univerzálních zákonů, podmínek nebo procesů. Poněvadž berou zákony přírody jako dané, spoléhají na známou kontingentnost obsaženou ve výsledku těchto procesů. Tím účinně odrážejí manévr naturalistů, který tyto přírodní zákony a podmínky chápe jako prostě dané vlastnosti, které univerzum náhodně (vždycky) mělo. U GDA závisí uvažovaná kontingence na předpokládané nepravděpodobnosti, že by jedno z představitelných - metafyzicky myslitelných - univerz mělo právě tyto rysy. Pro LDA vzniká nepředvídatelnost, vyžadující vysvětlení, u těch jevů, které jsou extrémně nepravděpodobné - platí-li to, co víme z pečlivého empirického výzkumu těchto zákonů a procesů.

Tam, kde GDA vyžadují předpoklad, že takové pozoruhodné rysy, jako je existence života, představují cíl nebo účel univerza, soustředí se LDA na přirozenou funkci určitých jevů. Není v nich žádná pochybnost o tom, co je řádnou funkcí zkoumaných systémů a jaká je zásadní úloha určitého procesu nebo složky, které tuto funkci umožňují. Jestliže je nepravděpodobnost náhodného vzniku tohoto procesu nebo složky dostatečně vysoká, pak tato nepředvídanost neslouží jako filozoficky diskutabilní předpoklad v argumentu, nýbrž představuje empiricky zjištěný vědecký fakt, nevysvětlitelný v čistě přírodních pojmech. Z tohoto stanoviska pak nebude případná filozofická nebo teologická zaujatost ovlivňovat možnost či nemožnost čistě přírodního vysvětlení. Pokud vůbec se dají nepředvídatelné jevy vysvětlit, pak pouze tím, co překračuje operační hranice přírodního světa.

Náčrt následující kritiky

Takové jsou tedy specifické přednosti LDA. V následujícím budu dokazovat, že všeobecná forma těchto argumentů je ve skutečnosti založena na něčem víc než pouze na empirických poznatcích vědy a na tom, co víme o jejích zákonech, neboť LDA jsou odkázána na jisté filozofické předpoklady přinejmenším stejně jako GDA. V první řadě budu argumentovat, že LDA využívají velmi špatně zdůvodněných, možná i nezdůvodnitelných filozofických tezí, pokud jde o dosah vědeckého výzkumu. Za druhé, na rozdíl od přísně přirozené příčiny, se LDA zdají předpokládat jisté filozofické teze o existenci rozumového činitele. Přirozeně žádný z mých závěrů neznamená, že by LDA nebyla schopna zdůvodnit přesvědčení o transcendentálním plánu. Jestli však úspěch LDA závisí na těchto mimovědeckých předpokladech, pak nepotřebují ani podporu ze strany vědy a vědců, ani radikální revizi vědy obsaženou v odmítnutí vědeckého naturalizmu. Ani z mé analýzy nevyplývá, že specifické závěry LDA jsou chybné, zvlášť ne tvrzení, že v určitém kritickém bodě dějin došlo k injikování informace do přírodního systému. Přesto však, jestli věc posuzuji správně, LDA selhávají nikoliv v detailech teorie pravděpodobnosti nebo matematické analýzy, ale ve svých nejširších filozofických předpokladech, týkajících se povahy vědy a otázky jiných myslících jsoucen.

Zkušenostní důkazy plánu

„Složitá specifikovaná informace" má znamenat přítomnost plánu

LDA se zakládají na tvrzení, že zřejmá přítomnost buď „nezjednodušitelné složitosti" nebo „specifikované složitosti" (nadále CSI - „složité specifikované informace") znamenají přítomnost plánu. Je jasné, že mají-li tyto argumenty platit, musejí doložit existenci specifických případů CSI. Ukazuje se však, že přesvědčivě identifikovat případ CSI vyžaduje vyjít z filozofických předpokladů, které samy nejsou součástí praxe vědy. Zvlášť empirický argument ve prospěch specifických známek CSI vyžaduje, abychom přijali přehnaně optimistické předpoklady, pokud jde o vyčerpávající schopnosti a spolehlivost výsledků vědeckého bádání.2 LDA tak zneužívají premis, implicitně podsouvaných bez důkazu, o vědě, místo aby to byly premisy ustavené ve vědě nebo vědou samou.

V ID literatuře znamená CSI „složitou specifikovanou informaci". V tomto kontextu znamená „složitost" mimořádnou nepravděpodobnost daného jevu při existujících zákonech, procesech a podmínkách. Specifikovanost znamená velmi úzký rozsah možných konfigurací, při nichž může daný jev plnit svou funkci v širším přírodním systému. (Pozn. překladatele: Např. molekula náhodně syntetizovaného polynukleotidu obsahuje informaci složitou, poněvadž dané pořadí nukleových bází je vysoce nepravděpodobné, teprve však molekula DNA fungující jako gen nese informaci nejen složitou, ale i specifikovanou, nadanou „významem".) Funkce tohoto jevu se posuzuje podle jeho úlohy v činnostech organizmu, jemuž patří. Vědecké poznání tedy stanoví a dobře chápe jak jeho funkci, tak úzkou specifikovanost jakožto složky většího systému. Konečně se „informace" vztahuje k instrukcím nutným k vytvoření fenoménu ve specifickém kontextu.3 Vyjádříme-li je pomocí termínů „teorie informace", vyjdou CSI a „nezjednodušitelná složitost" nastejno.4

Všeobecná forma argumentu je velmi jednoduchá, a pokud je úspěšná, je účinně apologetická. Jestliže je možné zjistit na základě příslušných empirických zákonů a přírodních podmínek, že nějaký jev E je vysoce nepravděpodobný, a jestliže můžeme dále zjistit, že E splňuje dostatečně úzce vymezenou, ale nezbytnou funkci v rámci těchto přírodních procesů, je možné platně učinit závěr, že E není výsledkem ani pravidelnosti (regularity), ani náhody (chance), ani jejich kombinace.5 Ačkoliv E je takové, jaké musí být, má-li umožnit, aby byl určitý přírodní proces funkční, nevyplývá z žádných známých přírodních zákonů a podmínek, ani není takové, jaké je, v hranicích pouhé náhodnosti. Extrémně nízká pravděpodobnost E odráží jeho mimořádnou složitost a úzké pásmo funkčnosti odráží jeho specifikovanost.

Potenciální síla této podoby argumentu spočívá v tvrzení, že tyto vlastnosti E se dají zjistit s autoritou našeho nejlepšího vědeckého poznání. Dnešní vědecké objevy musejí zaručit, že (1) byly splněny jisté počáteční okolnosti, (2) za těchto okolností je E kompatibilní s příslušnými přírodními zákony, nikoliv však jimi determinováno, (3) E se skutečně vyskytlo. V tom případě se E jednoduše nedá vysvětlit pomocí přírodního zákona.6 Kromě toho extrémní nepravděpodobnost E - za předpokladu platnosti těchto zákonů - vylučuje hypotézu náhody (chance). Jestliže tedy naše nejlepší vědecké chápání přírodních procesů vyžaduje E, nebo něco E velmi podobného, aby příslušný proces fungoval, pak věda nemůže vysvětlit E poukazem na zákon, náhodu ani jejich kombinaci. Jestliže tedy současná věda potvrdí, že složitost E je dostatečně velká a jeho specifikovanost příliš úzká, musíme dospět k závěru, že se jedná o plán.

Když např. Michael Behe razí pojem „nezjednodušitelné složitosti", mluví o systému, který „se nedá vytvořit přímo malými postupnými modifikacemi prekurzorového („předchůdcovského") systému, poněvadž jakýkoliv předchůdce nezjednodušitelně složitého systému je z definice nefunkční" (1996: 39). Odpovídající přírodní zákony (neodarwinistická evoluce) působí pomocí „lehkých postupných modifikací prekurzorového systému." Ale žádný takový prekurzorový systém nemůže existovat, neboť neodarwinistická koncepce vyžaduje, aby všechny systémy byly funkční (jinak by předchůdce nemohl v evoluci vzniknout). Činnost příslušných molekulárních stroj(k)ů je však tak úzce vymezena, že i lehké modifikace jejich složek by podlomily jejich funkceschopnost. I kdyby tedy rozvoj systému specificky neporušoval přírodní zákony, nejsou prostě takové zákony, které by onen jev vysvětlily, k dispozici. Jinak také, i kdyby známé zákony tento jev vysvětlit mohly, jednoduše nemusely existovat vhodné počáteční podmínky.

Nejcharakterističtějším (a nejpřesvědčivějším rysem) LDA je tedy to, že jsou založena na empirickém vykázání jevů, které se nedají vysvětlit pomocí přírodních procesů, a přitom jsou příliš nepravděpodobné, než aby se daly vysvětlit čirou náhodou. V řeči teorie informace vykazují tyto jevy významně více kvantitativně měřitelné informace i v E v určitém kritickém bodě t2 přírodního procesu, než jí bylo k dispozici v počátečních podmínkách a procesech v t1. Symbolicky můžeme zapsat tento významný kvantitativní vzestup informace od t1 k t2 jako (i/t2>>i/t1). LDA nespočívají na pouhé spekulaci o tomto relativním vzestupu informačního obsahu. Poněvadž pravděpodobnost E v t, určená přírodními zákony a podmínkami, se dá snadno přírodovědně konstatovat, lze i tento vzestup informačního obsahu empiricky kvantifikovat. Jsou-li dány tyto podmínky, věda zjišťuje, jak dalece se okolnosti mohly lišit od jejich přítomného stavu. Poněvadž však jsou to přesně ty okolnosti, které jsou nutné k tomu, aby plnily empiricky zjistitelnou lokální funkci, je tento empirický rys kvantifikovatelným výrazem toho, že neusměrněné přírodní příčiny zde jako vysvětlující princip selhávají.

Strategie důkazu však končí v aporii

Všeobecná struktura tohoto argumentu naznačuje tři možné strategie, kterými by bylo lze prokázat empirickou nepředvídatelnost E: (1) argument z porušení, (2) selhání argumentu z představivosti či (3) argument z neznalosti. Za prvé, podle „argumentu z porušení", je možné mít zato, že E nebylo výsledkem přírodních procesů, poněvadž jeho výskyt výslovně odporuje rozhodujícím důsledkům specifických dobře zjištěných empirických zákonů. Vymknutí se gravitaci porušuje určitý dobře zjištěný empirický zákon. Jinak by také mohlo „porušení" pocházet z faktu, že by výskyt E i při platnosti těchto zákonů mohl vyžadovat počáteční materiální podmínky nekompatibilní s těmi, o kterých je známo, že existovaly. Procesy odpovědné za produkci vína vyžadují, aby počáteční podmínky zahrnovaly ingredience jiné než vodu. Neexistuje žádný účinnější prostředek, kterým by se dalo prokázat, že se jev nedá vysvětlit pomocí přírodních zákonů a procesů, než prokázat jeho neslučitelnost s materiálními podmínkami, o kterých je známo, že platí. Zastánci LDA nicméně rozhodně odporují důkazu plánu na základě porušení přírodních zákonů nebo známých podmínek:

Abychom v praxi prokázali nepředvídatelnost předmětu, události nebo struktury, musíme prokázat, že je v souladu s pravidelnostmi, které se podílely na jeho (jejím) vzniku, ale že tyto pravidelnosti [pravděpodobně za předpokladu platnosti nějakých počátečních podmínek] také připouštějí neomezené množství alternativ k němu (ní)...Tím, že je předmět, událost nebo struktura sice kompatibilní s pravidelnostmi účastnícími se na jeho (jejím) vzniku, ale nikoliv jimi vyžadován(a), stává se tento předmět, událost či struktura neredukovatelným(ou) na jakoukoliv fyzickou nutnost.

(Dembski 1999: 128-9)

Charakteristická přednost LDA tkví v tom, že odmítají přijmout názor, že by byl porušen kterýkoliv jednotlivý zákon nebo známá podmínka. LDA pracují s vědou, nikoliv proti ní, takže si mohou dovolit spolehnout na plnou autoritu platné vědy a opřít všechno své zkoumání o vědecké bádání. Spíš než aby podrývaly epistemickou autoritu vědy tvrzeními, že její zákony byly porušeny, LDA plně schvalují metody vědy jakožto schopné přesně odhalit povahu kauzálních činitelů. Skutečně se LDA opírají o tvrzení, že vědecké objevy, jak je známe, jsou naprosto výstižné a věrohodné.

Za těchto okolností lze očekávat, že LDA použijí jedné nebo druhé ze zbývajících strategií, aby prokázaly empirickou nepředvídatelnost E. Na jedné straně by mohlo E představovat situaci, kterou by nemohl vytvořit žádný myslitelný zákon nebo podmínky. Nebo by bylo možné argumentovat, že žádný známý zákon nebo podmínky by nemohly E vyvolat. V prvním případě není možné E vysvětlit, poněvadž není možné si představit přírodní faktory, které by byly schopné E vytvořit („argument ze selhání představivosti"). V druhém případě není možné E vysvětlit jednoduše pro naši neznalost takových faktorů („argument z neznalosti").

Sledování kterékoliv z těchto dvou strategií k prokázání nepravděpodobnosti E nicméně vyžaduje, aby zastánci LDA souhlasili s jistými napadnutelnými předpoklady týkajícími se jak dosahu, tak pojmové síly vědeckého bádání. Konkrétně druhá z těchto strategií by vyžadovala předpoklad, že jestliže věda nezná specifický proces, kterým by tyto fenomény vysvětlila, že je to dostatečným důvodem k závěru, že takový proces neexistuje. První strategie vyžaduje předpoklad, že i pouhá neschopnost vědců představit si proces odpovědný za E je dostatečným důvodem k závěru, že takový proces neexistuje. Aby však taková tvrzení mohla fungovat jako premisy k zmíněným argumentům, vyžadovala by sama zdůvodnění, což je obzvlášť svízelný úkol, uvážíme-li neobyčejný dosah každého z těchto tvrzení. Přijetí kterékoliv z těchto strategií by vystavilo LDA kritice založené na neschopnosti vědců a vědeckého bádání odhalit úplný soubor přírodních zákonů a procesů.7 Abychom posoudili sílu těchto předpokladů (strategie (2) a (3)- pozn. překl.), uvědomme si, že tyto argumenty jsou primárně založeny na jevech, jejichž pravděpodobný původ ve vzdálené minulosti je problematický. Jako takové nejsou počáteční podmínky přímo přístupné analýze.8

Tyto poznámky samy o sobě ovšem nepodkopávají platnost závěru (LDA - pozn. překl.). Přece však naznačují zranitelnost LDA z všeobecného epistemického hlediska; jde totiž o to, jak dalece můžeme důvěřovat schopnosti vědeckého bádání proniknout k těmto jinak nepozorovatelným podmínkám nebo k plnému spektru důležitých přírodních zákonů. Při tomto pojetí by musely mít LDA k vědeckému bádání značný respekt co se týká jeho schopnosti přesně odhalit plný rozsah přirozených sil a procesů, současně se skutečnými počátečními podmínkami, za nichž jsou tyto síly a procesy činné. Vědecké bádání by samozřejmě mohlo poskytovat bezchybný přístup k nepozorovatelným počátečním podmínkám, za nichž musejí být přirozené síly činné. Vědecké bádání by opravdu mohlo mít prostředky, jak odhalit celou šíři existujících přirozených sil. To však není v žádném případě samozřejmé. Museli bychom buď předpokládat, že zmíněná epistemická omezení (selhání představivosti nebo neznalost dostupných prostředků) se přímo promítají do ontologických omezení přírodního světa, nebo uvést pro to důvod. V každém případě by tato tvrzení šla daleko za empirická zjištění vědy; vyjádřit se k epistemickému statutu a spolehlivosti nálezů vědy spadá do filozofické analýzy dané disciplíny. To by znamenalo, že ve svém jádře by byla LDA stejně závislé na filozofické spekulaci, jako jsou GDA. To je možná důvod, proč se zastánci LDA zdají být rozhodně proti jakékoliv strategii tvrdící, že hranice vědeckého vysvětlování odrážejí omezení samotných kauzálních sil přírodního světa.

Zdálo by se tedy, že nejpřijatelnější a vlastně nejsilnější interpretací LDA je skutečně nějaká verze „argumentu z porušení". Tento přístup nevyžaduje žádnou všeobsáhlou znalost přírodních zákonů, ani přehnanou důvěru v epistemický statut vědeckých objevů. Argument z porušení spíš vyžaduje jen takový stupeň pochopení přírodních zákonů a procesů, abychom byli schopni určit, že E má rysy, které příroda nemohla vytvořit, aniž by byla porušila nějaký empiricky evidentní přírodní zákon nebo počáteční podmínku.

Zůstává zde pořád prvořadý zájem založit tyto argumenty na pozitivních nálezech vědy a umožnit tak LDA, aby čerpala z plnosti a autority vědeckého poznání toho, jak přírodní procesy fungují. A zde tkví rozpor. Jestliže LDA spoléhají na sporné filozofické premisy o možnostech a spolehlivosti vědeckého poznání, kandidují na to, aby ztratila svůj statut „plně vědeckých" argumentů, a tak i onu předpokládanou epistemickou autoritu, která je s tímto statutem spojena. Jestliže však budou LDA vycházet z porušování zákonů řídících chování přírodních jsoucen a pochodů, např. postulováním jevů, jejichž výskyt by odporoval určitým přírodním vztahům, funkcím nebo pochodům, podlomila by právě tuto autoritu samu.

Východisko z aporie: porušení „zákona zachování informace"

Aby dostál těmto dvěma úkolům, tj. jak formulování rozhodujícího argumentu z porušení, tak zachování plné věrnosti vědecké integritě projektu, zavádí Dembski zákon zachování informace či LCI. Právě tento zákon se zdá být porušován existencí přírodních jevů vykazujících nezjednodušitelnou či specifikovanou složitost. LCI nefunguje jako zákon či pravidelnost prvního řádu, popisující nějakou kauzální energii, sílu, tendenci, proces nebo vztah. LCI spíše funguje jako empirický princip druhého řádu, popisující vlastnost celé třídy empirických zákonů prvního řádu. Podle toho zůstávají LDA plně poslušna vědeckých zákonů prvního řádu a uznávají jejich schopnost plně a přesně vystihnout a popsat jev E. Nepředpokládají ani zázračné porušování přírodních zákonů prvního řádu, ani jakýkoliv druh nevysvětlitelné „mezery" v empirickém popisu. Argument se skutečně odvolává na plně přírodní, empirický princip řídící tyto přírodní procesy. Na rozdíl od strategií vyžadujících vyčerpávající a přesnou znalost přírodních zákonů a počátečních podmínek vyžaduje tudíž tato formulace pouze zdůvodnění tohoto zvláštního empirického principu, totiž LCI. Jako taková se LDA nezdají být napadnutelná filozofickými námitkami současné filozofie vědy, pokud jde o dosah a spolehlivost vědy.

Co je přesně LCI? Dembski definuje zákon zachování informace takto:

(1) CSI v uzavřeném systému přírodních příčin zůstává konstantní nebo poklesá. (2) CSI se nemůže vytvářet samovolně, vznikat endogenně nebo se sama organizovat...(3) CSI v uzavřeném systému přírodních příčin byla buď v systému věčně, nebo byla v určitém okamžiku dodána zvnějšku (což implikuje, že systém, sice nyní uzavřený, nebyl uzavřený vždycky). (4) Speciálně, jakýkoliv uzavřený systém přírodních příčin, který trvá jen po omezenou dobu, dostal všechnu svou CSI dřív, než se stal uzavřeným systémem.

(1999: 170)

Podle všeho tedy LDA mají zato, že E porušuje aspoň jednu z těchto podmínek LCI. Jak jsme viděli, pramení charakteristická přednost LDA (lokálních zdůvodnění plánu) z tvrzení, že u určitého jevu je prokazatelné porušení LCI. To znamená, že LDA musejí přinést doklady pro (1) specifický lokální vzestup CSI, jehož zdroj musí být (2) v příčinách ležících mimo systém přírodních příčin (musí být exogenní). Důkaz identifikovatelného a kvantitativně měřitelného vzestupu CSI předpokládá, že (3 a 4) přírodní systém, je-li uzavřený, nebyl uzavřený vždycky. Lokalizovaný vzestup CSI znamená, že v určitém čase muselo být do systému injikováno významné množství informace. Jediný závěr, který by bylo možné z těchto vědeckých objevů udělat, by byl, že přinejmenším část informace nyní v systému empiricky prokazatelná musela přijít z ne-přírodního zdroje, tj. ze systému, jehož funkce se nedá redukovat na přírodní příčiny. I kdyby tedy byl systém přírodních příčin nekonečný co do trvání a vždycky obsahoval konstantní (případně klesající) úroveň informace, objev významného lokalizovaného vzestupu CSI v určitém kritickém bodě historie přírody implikuje existenci ne-přírodní, transcendentní příčiny.9

Zde je namístě několik upřesnění. Za prvé, LCI mluví jen o objevení se CSI - složité a specifikované informace. Tento empirický princip nevylučuje i jiný typ nárůstu informace, tj. empirické nepředvídatelnosti v systému, ani nepopírá možnost, že nově vnášené nepředvídatelnosti slouží určitému cíli. LDA bez problémů připouštějí schopnost přírodních procesů - jsou-li provázeny náhodnou (random) variací - dát vznik nepředvídatelným rysům, které se vyvíjejí určitým směrem; zastánci LDA nemají zájem na tom, aby popírali všeobecnou explanační sílu darwinistického evolučního popisu. LCI spíš výslovně mluví o vzestupu složitosti, jen je-li provázen průvodním výrazným vzestupem specifikovanosti; vymezuje kvantum specifikované informace, která může vznikat čistě náhodnými variacemi nebo kombinací náhodné variace a deterministických kauzálních procesů v systému majícím vysokou úroveň nepředvídatelnosti.10

Za druhé je důležité poznamenat, že tak jako LCI připouští jistou úroveň vzestupu informace, dovoluje také hromadění informace jako důsledek série oddělených a vzestupných kroků, z nichž každý spadá pod přírodní práh CSI. Jak bylo shora ukázáno, LCI skutečně připouští přísun informace. Dokonce připouští přísun jistého množství složité a specifikované informace. Proces tedy v průběhu času může pokračovat ve vytváření informace se stopou specifikovanosti. Kromě toho princip připouští, aby se i specifikovanost hromadila, takže celý proces se po malých krocích posunuje týmž směrem, k určitému cíli. Tímto procesem může být snadno dosaženo úrovně CSI překračující množství povolené podle LCI pro jakýkoliv specifický proces nebo událost.

Literatura zastávající ID skutečně nepopírá všeobecnou akumulační schopnost např. darwinistického evolučního procesu. Soustřeďuje se však na výrazný vzestup CSI v určitém jevu, který se uskutečnil v dobře definovaném časovém rozpětí (t1 - t2).11

Zákon konečně mluví jen o výrazném relativním vzestupu kvantitativně měřitelné informace. To znamená, že ačkoliv se zákon týká jen případů vykazujících dostatečně vysoký stupeň složitosti a dostatečně úzký rozsah specifikovanosti, týká se zároveň jen původu informace v uzavřeném systému. To značí, že LCI platí jen pro situace, kde jev E představuje eliminaci stavů, jejichž možnost je funkcí přírodních zákonů, procesů a podmínek uzavřeného systému. Přírodní procesy, které jen nově uspořádávají, uchovávají, přenášejí, ba i transformují informaci, se tímto zákonem neřídí. Tento puntičkářský zákon výslovně připouští, aby CSI, jakkoliv vysoká, zůstávala konstantní a dokonce (a zvláště), že může v přírodním systému existovat věčně. LCI se tedy netýká případů, kdy je absolutní množství informace v t vysoké bez ohledu na to, jak je absolutní číslo výjimečné. Jakkoliv impozantní je absolutní množství informace patrné v určitém jevu E v t2, uplatňuje se LCI jen tam, kde existuje vzhledem k informačnímu obsahu i v t1 dostatečný vzestup, tj. LCI je porušen jen tehdy, když (i/t2>>i/t1). LCI se týká jen případů, kde je rozpoznatelný výrazný vzestup specifikované informace; týká se spíš vytváření informace než její přítomnosti, bez ohledu na to, jak může být ve výsledku specifikovaná.

Je to právě tento smysl, v němž jsou LDA osobitě „vědecké" a domněle přesvědčivější než tradiční globální zdůvodnění plánu. LDA plně spočívají na empiricky zjistitelných případech výrazného relativního vzestupu kvantitativně měřitelné CSI v nějakém kritickém bodě v mezích systému přírodních procesů, spíš než na filozofické spekulaci týkající se množství informace, očekávatelné v systému jako celku. To znamená, že LDA se nezabývají otázkou, proč v systému informace (vůbec) je, nebo dokonce, jak celkový objem informace v systému koneckonců vzniká. Charakteristická přednost LDA je v tom, že jsou založena na zjistitelném dodání CSI v určitém čase v průběhu dějin systému. Podobně jako GDA snaží se i LDA vysvětlit vznik informace v systému. V protikladu ke GDA se LDA nezabývají otázkou vzniku informace všeobecně, ale jen původem těch určitých částí informace, o kterých je známo, že vznikly v průběhu času, a které porušují LCI.

Avšak i konstatování porušení tohoto zákona má své filozofické předpoklady

Dnešní strategie LDA je taková, že jestliže empirické zkoumání zjistí, že vzestup CSI porušuje práh předpokládaný v LCI, pak informace nemohla být vytvořena neusměrněnými přírodními příčinami. Zatím jsme se tohoto přístupu zastávali, pokud nevyžadoval vyčerpávající a přesnou znalost přírodních zákonů a procesů, nezbytnou pro „argument z neznalosti" nebo přístup založený na „nedostatku představivosti". Jak se však ukazuje, i strategie porušování zákonů - neméně než tyto alternativní formulace - vyžaduje důvěru ve vyčerpávající dosah a spolehlivost vědeckého bádání, které by mělo umožnit plný a přesný přístup k informačnímu obsahu v dřívějším čase t1 i během postupu od t1 k t2. LDA spočívají na tvrzení, že hlavní díl informace přítomné v t2 nebyl žádným způsobem přítomen v t1. Zachovávání, přenášení či dokonce transformování informace LCI neporušuje. To znamená, že LDA vyžadují znalost všech relevantních zákonů a procesů spolu s detailní znalostí počátečních podmínek v t1, aby se dalo zjistit, že CSI evidentní v E ještě nebyla žádným způsobem přítomna v t1. Ale za základě čeho předpokládat, že máme k dispozici požadované vyčerpávající a přesné pochopení přírodních procesů a podmínek v dávných dobách? A opět, je věcí filozofického argumentování a debaty, zda můžeme předpokládat dostatečně vyčerpávající pochopení přírodního pořádku nezbytné k určení, že tato informace nebyla v nějaké formě přítomna jinde v systému, ale vznikla v onom konečném časovém období. Jestliže E obsahuje významný vzestup CSI, pak byl LCI porušen. Zjištění, že skutečně obsahuje takový vzestup, vyžaduje týž druh vyčerpávající a přesné znalosti zákonů a podmínek podílejících se na tomto jevu, která se vyžaduje ve strategiích „argumentu z neznalosti", nebo při přístupu založeném na „nedostatku představivosti". Takže zopakujme, že i při tomto pojetí závisí úspěch LDA zásadním způsobem na určité filozofické interpretaci vědy spíše než na výsledcích vědeckého bádání samého.12

Označme Psci propozici, že metody přírodních věd poskytují dostatečně vyčerpávající a spolehlivý vhled do činnosti přírodních jevů tak, že vědci jsou oprávněni předpokládat, že neschopnost vysvětlit jev pomocí známých přírodních zákonů (deterministických nebo stochastických), dokonce v kombinaci s náhodnou variací, implikuje nemožnost jakéhokoliv naturalistického popisu. Podle Psci mohou vědci spolehlivě rozlišit úroveň informace obsažené v systému jako celku v určitém čase ve vzdálené minulosti, právě tak jako významný relativní vzestup informace systému v nějakém konečném pozdějším čase. Kde metody přírodovědy nejsou schopny poskytnout vysvětlení E (nazvěme tuto podmínku „Sci"), Psci tvrdí, že ve skutečnosti ani žádné přírodní zákony E nevysvětlují (nazvěme to „L"). LDA pak vyžadují premisu P*, že jestliže metody přírodovědy nemohou vysvětlit vzestup CSI, pak neexistují žádná přírodní kauzální vysvětlení: P* = {Psci -> [(E & ~ Sci) -> ~L]}. Kromě toho LDA vyžadují premisu, že kde věda odhaluje významný vzestup CSI, odráží tento nález věrně realitu. LDA tedy vyžadují dvojí přesvědčení: (1) jestli vědecké bádání ukazuje významný vzestup informace v systému, pak v průběhu tohoto časového období skutečně došlo k významnému vzestupu informace v systému; (2) jestliže vědecké bádání není schopno zdůvodnit vzestup této informace, pak neexistují žádné naturalistické příčiny vzestupu informace systému. Jako taková závisejí LDA velmi zřejmě a zároveň kriticky na tom, jaké důvody jsou k dispozici buď na podporu P* nebo přinejmenším ve prospěch předpokladu jeho pravdivosti.13

Filozofické předpoklady inteligentního plánu

Intuice, že bohatství informace svědčí pro mimopřírodní zdroj, má filozofický charakter

V tomto kritickém okamžiku bychom mohli očekávat odpověď tohoto typu: složitá a specifikovaná informace nepochybně musí pocházet odněkud mimo přírodní systém. Dokonce i když nemůžeme empiricky zjistit významný kvantitativně měřitelný vzestup CSI z t1 do t2, mimořádné absolutní množství informace přítomné v E v t2 muselo odněkud přijít. Neboť i když nemůžeme přesvědčivě konstatovat, že CSI patrná v t2 nebyla přítomná v předchozím čase t1, můžeme snad předpokládat, že CSI patrná v pozdějším čase t2 musela mít původ v nějakém zdroji, pravděpodobně ve zdroji jiném, než je přírodní systém sám. Jak jinak bychom mohli vysvětlit, že systém má takové bohatství informace? Této myšlenkové linii je těžké odolat. Přesto však, ať už je jakkoliv svůdná intuice, že informace musí koneckonců pocházet ze zdroje vnějšího přírodnímu systému samému, nemá tato intuice statut empirického zákona. Předpoklad, že věci by mohly být - ve smyslu nejširších logických nebo metafyzických možností - jiné než jsou, má statut filosofické domněnky. Zvláště předpoklad, že přírodní systém vždycky nemusel mít úroveň CSI zjistitelnou v nějakém okamžiku, může být docela rozumný; nicméně nás přivádí hodně daleko za meze empirického zkoumání. Tento předpoklad je myslím ústřední pro GDA a tradiční zdůvodnění plánu všeobecně. Odvolání se na tento filosofický princip zrazuje logiku LDA a vede k podkopání jejich charakteristické epistemické síly. Také mění „ plně vědecké závěry" ve sporné filozofické argumenty. Ty jako takové neproblematizují správnost principu exkluzivity metodologických naturalistů, nenabízejí osobitý výzkumný program pro vědu, ani nemají předpokládanou vysokou epistemickou autoritu empiricky podloženého závěru. Jestliže nakonec LDA závisejí na tomto manévru, pak v tomto ohledu nemohou poskytnout osobitou a rozumově vyšší formu závěru, jak se tvrdilo.

Když J. L. Mackie diskutuje zdůvodnění plánu, soudí, že

[j]akožto empirický argument vyžaduje [LDA] nejenom premisu, že určité objekty nevytvořené člověkem vykazují druh pořádku, který nacházíme také u výtvorů lidského plánování; vyžaduje také premisu, že takový pořádek nenacházíme tam, kde není designér.

Mackie tvrdí, že GDA vyžaduje „apriorní dvojitý princip, že duchovní řád (přinejmenším v nějakém bohu) vysvětluje sám sebe, ale že všechen materiální řád nejen nevysvětluje sám sebe, ale je i pozitivně nepravděpodobný a vyžaduje další vysvětlení" (1982: 143-4). Takže tento odkaz na plánující mysl k vysvětlení vysokého obsahu informace systému prostě zrcadlí klasickou strategii, které se Dembski snaží vyhnout.

Odkazování na takovéto apriorní principy v LDA je zřejmé v tomto kritickém bodu: pokud vůbec nejsou tato zdůvodnění plánu čistě eliminativní, jsou také eliminativní, neboť zdůvodnění tvrzení, že za lokální injekci CSI do systému je odpovědné něco jiného než přírodní kauzální procesy, spočívá na argumentu, že přírodní příčiny nemohou poskytnout adekvátní vysvětlení.14 Nicméně LDA nejsou pouze negativní; právě tatáž empirická evidence, kterou se zříkají neusměrněných přírodních příčin, zároveň poskytuje východisko pro identifikování typu příčiny, která je schopná vysvětlit tento výrazný vzestup v CSI.15 To znamená, že doklad pro popření přírodní příčiny zároveň poskytuje všechny důvody nutné pro to, abychom se mohli odvolat na designéra, tj. rozlišující, k cíli zaměřenou entitu. Jak přesně vzato podporuje výrazný vzestup CSI tento závěr?

Kauzalita „shora dolů" není nutně spojena s inteligentním činitelem

Podle LDA musí existovat nějaký systém, který má mechanizmus, jímž lze volit výsledek operací systému takovým způsobem, že volba není funkcí přírodních zákonů a procesů řídících činnost jeho částí. Volby, kterými tento systém dosahuje těchto výsledků, nejsou určeny žádným ze zákonů (nebo náhodou nebo jejich kombinací) řídících aktivitu jeho částí. A přesto dosahuje cíle, kterého dosahuje. Pro takovouto entitu musí tudíž při určování vnitřního fungování systému cíl hrát aktivní, autonomní, přímou a esenciální úlohu. Systém není pouze účelový (telic), je neredukovatelně účelový; tento cíl má autonomii, která mu umožňuje aktivně řídit procesy samé. Cíl funguje přímo jako determinant specifických operací částí, řídící je z nejvyšší úrovně a zaručující výsledek, který by byl při jeho nepřítomnosti neúnosně nepravděpodobný. Tento výsledek se nedá vysvětlit jako kolektivní efekt individuálních činností jeho částí. Nic z jejich individuálních interakcí by nebylo schopno cestu použitou k dosažení tohoto výsledku vysvětlit.

Mohli bychom předpokládat, že systém, který vykazuje tento typ kauzality, řízené „shora dolů", musí být vědomý, intencionální, vybavený myšlením, tj. osobní činitel.16 Nazvěme to „konceptuálními základy" pro usuzování na plán. Nicméně se zdá, že existují systémy vykazující tento druh kauzality „shora dolů", které vůbec nejsou vědomými intencionálními činiteli. Takové systémy by se mohly spoléhat na překlenovací organizační principy, které by supervenovaly na kauzálních zákonech nižší úrovně, popisujících procesy, vztahy, síly, inklinace struktury atd. konstituujících částí. Nereduktivní globální operátor, fungující nezávisle na zákonech mikroúrovně fyziky, chemie a biologie, by mohl přímo řídit výsledek jejich kolektivních funkcí, využívaje tyto síly nižší úrovně, aby dosáhl svého cíle. Jestliže tedy popřít adekvátnost „neusměrněného přírodního procesu" jednoduše znamená připustit, že neexistuje vysvětlení pomocí zákonů popisujících činnost částí konstituujících systém, nemusí to implikovat neexistenci přírodních principů „chápaných pouze z holistického popisu vlastností celého" souboru těchto částí. (Bak 1996: 2).17

Nicméně inteligentní činitel může holistického principu využívat pro své cíle; není to ovšem v logice ID

K vysvětlení významného vzestupu CSI by ovšem také stačilo odvolat se na přímé působení osobního činitele, takového, že účely, které zamýšlí, se realizují volbou základních globálních principů, kauzálně odpovědných za řízení operací přírodního systému. Tento činitel nemusí fungovat ani tak porušováním zákonů prvního řádu, jako řízením výsledků jejich kolektivního úsilí prostředky popsatelnými pomocí nereduktivního globálního principu. V tomto případě by holistický popis ukazoval, že jeho vůle je implementována kvazi-zákonitým způsobem (buď deterministickým nebo stochastickým). Odvolávat se výslovně na intencionálního činitele by naznačovalo, že vůle tohoto kvazi-zákonitého holistického principu nebyla určována žádným inherentním rysem přirozeného systému ani tohoto transcendentního činitele. Takto by odkaz na osobního činitele mohl poskytnout vysvětlení posledního zdroje informace obsažené v kontingentních řídicích principech. Odkaz na osobního činitele jako na svobodný, na kauzalitu se nevážící (contra-causally free) zdroj volby tohoto procesu by fakticky transformoval empiricky nepředvídatelné jevy na metafyzicky kontingentní jevy. Avšak zopakujme, že toto hledání je záležitostí GDA; domněnka, jak systém jako celek vznikl takovýmito přirozeně fungujícími globálními organizačními principy, volá po apriorních filozofických principech takového druhu, že to úplně opouští logiku LDA.

Na druhé straně, příslušné specifické lokální fenomény mohou jednoduše svědčit o přímých kauzálních účincích nereduktivních, k cíli zaměřených, holých rysů přírodního světa, působících prostřednictvím systému přírodních zákonů, které popisují síly, procesy, relace atd. částí, tvořících tento systém. Vhodná úroveň, jíž bychom mohli vysvětlit tento proces, může odpovídat systému v měřítcích mnohokrát větších, než je subsystém, ve kterém popisujeme událost samu. Takový popis se nicméně nemusí odvolávat na nic mimo systém všech přirozených systémů. Tento proces vyšší úrovně by představoval zdroj významného čistého vzestupu lokální informace, patrného v onom určitém fenoménu E. Z tohoto hlediska nebyla informace přítomná v t2 přítomna v t1, když ji uvažujeme na úrovni zákonů řídících individuální chování konstituujících částí. Nicméně by bylo třeba ji považovat za odevždy přítomnou v procesech a silách ovládajících celek.18 Pouhá možnost takového popisu podkopává konceptuální podporu, „principiální argumenty" pro plán.

V tomto kritickém bodě by mohl odkaz na empirický princip dobře posloužit ke sklenutí vazby mezi systémy uvedeného typu, a to systémy, jejichž funkce a výstupy jsou řízeny globálními principy, a intencionálním činitelem. „Induktivní argument" tvrdí: ježto vždycky, když CSI sledujeme až k jejímu zdroji, nacházíme inteligentního činitele, můžeme usuzovat, že kdybychom byli schopni sledovat jakýkoli případ CSI k jejímu zdroji, našli bychom inteligentního činitele. To znamená, že v těch případech, kdy známe počátek, byl zdrojem CSI bez výjimky inteligentní činitel. Jako „přímý induktivní argument" (Dembski 1999: 142) však tato linie uvažování selhává. Je to proto, že důkazní základna pro induktivní generalizaci obsahuje ve skutečnosti dvě podmínky, přítomnost CSI plus schopnost sledovat příslušnou kauzální historii k jejímu zdroji. Z této důkazní základny uzavírá Dembski, že pouhá přítomnost CSI legitimuje (téměř vynucuje) závěr o inteligentním plánu; za jakýchkoli jiných okolností připíšeme tento rys inteligentnímu činiteli.

Závěr na inteligentního činitele nelze přenést z oblasti artefaktů na přírodní jevy

Problém, který tato druhá podmínka vyvolává, je zatemněn faktem, že v enumerativním induktivním argumentu očekáváme, že budeme schopni vytvořit spojení mezi oběma příslušnými rysy, v tomto případě přítomností CSI a činitelem. Tato druhá podmínka, totiž být s to sledovat příslušnou kauzální historii k jejímu zdroji, pravděpodobně ustavuje čistě formální podmínku induktivního argumentu spíš než další materiální podmínku. Nicméně se skutečně vztahuje na vnitřní strukturu tohoto závěru. Přesně řečeno, z této zkušenosti můžeme extrapolovat jen na případy, kdy můžeme sledovat příslušnou kauzální historii k jejímu nejzazšímu počátku, i když v tom neuspějeme.19 Bylo by nepřípustné extrapolovat z tohoto výběru na cílovou populaci, postrádající jakékoli vlastnosti, které by nám umožnily sledovat příslušnou kauzální historii k jejímu zdroji.

Tento modální rozdíl je charakteristický pro „přímý induktivní argument", poněvadž výběrová populace, ze které čerpá, populace případů, kde je možné sledovat tuto kauzální historii k jejímu zdroji, může zahrnovat faktory jiné než CSI, které jsou přímo relevantní pro závěr o inteligentním činiteli. To znamená, že to mohou být tyto ostatní faktory, které umožňují sledovat kauzální historii; ty nám umožňují identifikovat příslušný zdroj a tak zdůvodňují závěr o činiteli. Cíl (target) se od výběrové populace podstatně liší v jednom důležitém ohledu: ačkoliv oba, jak zní předpoklad, obsahují významný vzestup CSI, výběr (sample) má ten nebo onen rys, který může docela dobře v cílovém souboru chybět, rys, který umožňuje odhalit činitele. Je-li tomu tak, potom i když oba jeví stejně impozantní vzestup CSI, výběr nestačí k tomu, aby zdůvodnil individuální dostatečnost tohoto partikulárního rysu, aby se z tohoto rysu dalo soudit na činitele.

Proč bychom neměli předpokládat, že je to v každém případě, jak tvrdí LDA, právě lokální vzestup CSI, co nám umožňuje sledovat jev k intencionálnímu činiteli? Jeden důvod je, že signifikantní lokální vzestup CSI není jediným základem, na němž by měl stát závěr o činiteli. Poněvadž další rysy nám umožňují sledovat kauzální historii k inteligentnímu činiteli, může se ukázat, že významný lokální vzestup CSI, ať už je jakkoli často všeobecně přítomen, vůbec není pro tento závěr přímo relevantní. Jestliže zvýšená CSI není nezbytná pro závěr o inteligentním činiteli, pak ani její univerzální přítomnost v takovýchto případech, jako jsou ty, které konstituují výběrovou třídu, neposkytuje absolutně žádný induktivní důvod pro to, aby v tomto závěru hrála zvýšená CSI roli výhradního dostatečného důvodu.

V LDA funguje signifikantní vzestup CSI jako Turingův test na činitele; v analogii k jazykové schopnosti je CSI spolehlivým znamením přítomnosti inteligence. Odvolání se na CSI můžeme nazvat „Dembského testem". Avšak, jak John Searle přesvědčivě argumentuje s ohledem na Turingův test (Searle 1984: 32 nn.), jakkoliv silně je charakteristika korelována s nějakým rysem, stále to ještě nemusí stačit, aby zajišťovala jejich dostatečnou konceptuální vazbu. Takže i když se určitý behaviorální jev, jako je lingvistická schopnost, vyskytuje ve všeobecné zkušenosti bez výjimky, nemáme důvod předpokládat, že se toto znamení nemůže vyskytovat i za nepřítomnosti takového nepozorovatelného fenoménu, jakým je intencionalita.20 Přítomnost takového znamení, v tomto případě lokálního vzestupu CSI, tedy nepotvrzuje závěr o činiteli.

Pak však závěr o činiteli nepotvrzuje ani jejich invariantní korelace. Induktivní argument neposkytuje absolutně žádný podklad pro přesvědčení, že jediný systém, který je schopný vést ke vzniku jevu, má příslušný rys. Jestli konkurenční pojmový argument tvrdí, že jev může být způsoben něčím jiným než onou charakteristikou, a jestliže skutečně přijímáme odůvodněnost každodenních závěrů, které vytvářejí induktivní (spíše asi „výběrový" - pozn. překl.)soubor, pak břemeno závěru ve skutečnosti leží, i když mlčky, na nějakém dalším rysu nebo rysech každodenně pozorovaných případů.21 Zkušenost ostatně učí, že i mnoho jiných rysů než jen lokální vzestup CSI, odůvodňuje závěr o lidském činiteli. Takže i kdyby závěr o činiteli vždycky zahrnoval přítomnost specifikované složitosti, neznamenalo by to, že tento jediný rys nese celou váhu závěru o inteligentním činiteli.

Kromě toho je jeden z těchto dalších rysů úsudku o lidském činiteli patrný vždycky. Neboť v každém případě, kdy je ve hře lidský činitel, musela být CSI realizována v jistém materiálu, musela mít člověkem vytvořenou formu nebo musela plnit zřejmě lidský účel. I v těch případech, kdy je signifikantní vzestup CSI evidentní, může závěr o inteligentním činiteli v podstatě spoléhat na tyto další rysy. Ačkoliv v některých případech můžeme usuzovat na lidského činitele z toho nebo onoho z těchto rysů v nepřítomnosti CSI, v žádném případě, kdy jsme úspěšně sledovali kauzální proces k činiteli, nenacházíme CSI samu. Proto přímý induktivní argument nemůže izolovat CSI jakožto faktor, který by poskytl dostatečnou jistotu pro závěr o činiteli.

Takže spolehlivost závěru o činiteli z významného místního vzestupu CSI v případech, kdy se poslední zdroj dá identifikovat, totiž u lidí nebo u výrazně lidem podobných entit, za okolností, kde zdroj vystopovat nemůžeme, neplatí. U přirozených jevů tedy, kde pro účely tohoto argumentu nemůžeme říci, co by mohlo být posledním zdrojem, aniž bychom vstupovali do bludného kruhu, a při absenci apriorního principu, který tvrdí, že obsah s vysokou informací musí mít koneckonců původ v mysli, nemůžeme k závěru o činiteli dospět. Takže všechno, co ze zkušenosti víme, je, že v některých případech zřejmý významný vzestup CSI poukazuje na činitele. V ostatních případech jednoduše říci nemůžeme, jestli na činitele poukazuje. Induktivní argument může tedy pouze odůvodnit závěr, že poslední zdroj tohoto jevu je buď činitel, nebo něco, co může, ale nemusí být činitel.

Tato analýza ukazuje, že nakolik LDA spočívají na důkazu z výběrové třídy (priorita ve forenzní vědě, archeologii, paleontologii, nauce o šifrování atd .), natolik tento důkaz spočívá na analogickém argumentu. Uvedené případy zahrnují významný lokální vzestup CSI, spolu s dalšími rysy. Poněvadž lokální vzestupy CSI mohly být způsobeny entitami jinými než intencionálními činiteli, nemůžeme tvrdit, že tyto fenomény vysvětlují jenom intencionální činitelé. Dále pak, poněvadž lokální vzestup CSI nemůže být od těchto dalších faktorů izolován, výběrová třída neposkytuje žádný další důkaz, že každý takový případ má původ v inteligentním činiteli. Nanejvýš můžeme dospět k závěru, že takové případy jsou analogické aspoň s ohledem na lokální vzestup CSI, a proto mohou mít snadno společné další rysy (jako např. stejný druh zdroje).

Závěr

V těchto poznámkách jsem za prvé argumentoval, že identifikovat lokální vzestup CSI vyžaduje spolehnout se na obzvlášť spornou filozofickou interpretaci vědeckého poznání. Za druhé, i když jsme ochotni připustit, že v případě, že věda dosud nezjistila určitou přirozenou cestu, tato cesta neexistuje, dokazoval jsem, že pouhá přítomnost lokálního vzestupu CSI neprokazuje bezprostřední činnost intencionálního, inteligentního kauzálního činitele.

Dembski tvrdí, že „hlavní charakteristikou inteligentního činitele je řízená nepředvídatelnost, kterou nazýváme volbou" (1998a: 62). Koneckonců, i když tyto na informace bohaté systémy neposkytují záruku pro „rigorózní, vědecky dokazatelný" argument pro plán, přece jen zdůvodňují vysvětlení ve smyslu intencionální a transcendentální volby osobního činitele. Usuzovat na plán skutečně představuje inteligentní volbu, tj. racionálně oprávněnou, filozoficky schůdnou interpretaci jistých pozoruhodných empirických jevů. Tvrzení o existenci plánu se pak nezpronevěřuje základnímu rysu inteligentního myšlení, a to, že počítat s plánem sice není pro zdůvodnění těchto jevů nezbytné, představuje však empiricky vytříbenou, náročnou volbu.

Poznámky

1 Ne-teista vysvětluje vznik života odvoláním se na „nulovou" hypotézu. Podle ní je život výsledkem přírodních zákonů účinkujících ve shodě s počátečními podmínkami, a to v průběhu času buď společně s vnitřní náhodností (randomness), nebo ve smyslu nutnosti. Náhoda (chance) naznačuje spektrum možných univerz, mezi kterými také náhodou existuje naše univerzum. Tato strategie nevyžaduje reifikaci „náhody" („chance") jako konkurenta mysli; spíš pojímá univerzum jako nevyžadující vysvětlení. Podobně jako se teista odvolává na Boha, materiální svět se jednoduše bere jako bod, kde vysvětlování končí. Podle Richarda Dawkinse ve Slepém hodináři

[o]dvolávat se na nadpřirozeného Designéra znamená nevysvětlovat vůbec nic, neboť to nevysvětluje původ Designéra. Musíte říci něco jako „Bůh tady byl vždycky" a když si dovolíte toto pohodlné východisko, můžete stejným právem říci „DNA tady byla vždycky" nebo „život tady byl vždycky" a můžete s tím být hotovi.

(1996: 28)

2 To platí zvlášť v případech, které nyní diskutujeme a které mají co dělat se vznikem jistých druhů přírodních jevů, totiž živých organizmů, jejichž počátky leží v dávné minulosti. Nechť není mému komentáři v tomto oddíle rozuměno v tom smyslu, že podkopává naši schopnost rozpoznat zázrak, to jest specifickou situaci, kde počáteční podmínky a příslušné kauzální síly jsou známy a dobře jim rozumíme. Většina diskusí o zázracích se soustřeďuje na specifické události, které se nedají vysvětlit pomocí známých zákonů a podmínek; naše diskuse se týká jevů všeobecnějšího typu, toho druhu, pro který může být všeobecný zákon důležitý.

3 Tyto „instrukce" se vztahují k počátečním podmínkám a přírodním zákonům, které se přesným způsobem kombinují k dosažení tohoto výsledku.

4 Podobně jako zde stále užíváme zkratky „LDA", budeme pro účely tohoto článku používat označení „CSI" buď pro Dembského „specifikovanou složitost" nebo pro Beheho „nezjednodušitelnou složitost". Aniž bychom analyzovali vztahy, které platí mezi těmito dvěma rozdílnými pojmy, budeme předpokládat, že popis pomocí podstatného vzestupu empirické nepředvídatelnosti, úzce specifikovaný ve smyslu určitého výsledku, je použitelný pro obojí. Právě to je to, co míním pojmem „CSI".

5 Právě s ohledem na tuto negativní tezi pronáší Dembski nejsilnější tvrzení, že závěr o plánovitosti je deduktivně platný, přísně empirický a plně vědecký závěr. Je to (přinejmenším) s ohledem na tuto negativní tezi, když říká: "Právě vzhledem k tomu, co věda ví o neusměrněných přírodních příčinách a jejich mezích, je nyní schopná prokázat plán rigorózně" (Dembski 1999: 107). Zastánci LDA trvají na tomto kroku jako na nutném rysu jejich argumentu. LDA se nepohnou z místa, pokud neprokáží, že tyto jevy nemohou být výsledkem ani zákona, ani náhody, ani jejich kombinace. Je to tento přísně negativní smysl plánu, který stojí v pozadí Dembského „explanačního filtru".

6 V souvislosti s vysvětlením odvolávkou na to, čemu říká Dembski „pravidelnost", tj. vysvětlením odvolávkou na deterministický nebo dokonce nedeterministický zákon, Dembski poznamenává:

V praxi je způsob, kterým se zdůvodňuje ~reg(E), argumentace, že E je slučitelné se všemi odpovídajícími přírodními zákony (přírodní zákony jsou pravidelnosti, které řídí přírodní jevy, např. zákony chemie a fyziky), ale že tyto přírodní zákony umožňují libovolné množství alternativ k E. Tak se stává E na přírodní zákonitosti neredukovatelné, a tedy pomocí pravidelností nevysvětlitelné.

(1998a: 93)

7 Jestliže budeme empirickou nepředvídatelností rozumět kvantitativní vzestup informačního obsahu E v t2 vzhledem k nějakému dřívějšímu množství v t1 (i/t2>>i/t1), pak prokázání tohoto skoku vyžaduje dostatečně vyčerpávající pochopení jak příslušných zákonů přírody, tak dostatečnou znalost detailů počátečních podmínek, abychom mohli zdůvodnit jak neobyčejnou nepravděpodobnost jevu, tak úzké parametry jeho funkčnosti. Krátce řečeno, opřít argument o injikování informace vyžaduje předpoklad, že tato informace už nebyla přítomna jinde v systému. V souhlase s tím musejí jeho zastánci předpokládat, že vědecké bádání je plně a spolehlivě schopné ozřejmit tyto přírodní zákony a počáteční podmínky.

8 Stuart Kauffman argumentuje, že neschopnost předvídat pozdější stavy je důsledkem kvantové neurčitosti a velmi malých pozměn v počátečních podmínkách ve smyslu teorie chaosu, které mohou vést k masivním změnám ve velkých měřítcích (Kauffman 1995). Jestli tyto rysy skutečně přírodní oblast charakterizují, pak omezení naší možnosti věci vysvětlit nejsou ani tak důsledkem omylnosti našeho poznání a neschopnosti vědecké metody, ale toho, že k předpovídání těchto jevů by byla nutná nekonečně detailní znalost počátečních podmínek. Jestliže vědecké vysvětlení vyžaduje splnění požadavku vysoké pravděpodobnosti (jak to předpokládá Dembski ve své diskusi „explanačního filtru"), pak by tyto rysy podryly jakýkoliv pokus podat vědecké vysvětlení jevu z počátečních podmínek.

9 LDA se spíš zaměřují na jisté jevy, které jsou systému vnitřní, než aby si kladla otázku po vzniku systému jako celku. Je-li dán systém, jehož funkci dobře rozumíme, musel zde být exogenní zdroj informace, mělo-li vzniknout E. V tomto konstruktu není jednoduše žádný důvod spekulovat o původu nebo i jen o trvání systému. Bez ohledu na názory o jeho původu, historie systému ukazuje, že systém prostě neobsahuje zdroje, které by vysvětlovaly jeho vlastní historický vývoj.

10 Behe opakuje tento bod, když tvrdí, že „složitost je kvantitativní vlastnost". „Systém může být více nebo méně složitý, takže možnost toho, že nás překvapí nějakým interaktivním systémem pouhou náhodou, může být více méně pravděpodobná" (Behe 2000a: 159). Je-li tomu tak, pak LDA vyžadují, aby byly k dispozici jak prostředky, kterými by se dalo měřit relativní množství informace, tak určité podklady pro stanovení prahu pro přírodně se objevující informaci.

11 To znamená, že když měříme vzestup CSI, nestačí jednoduše změřit množství informace v t1 a pak také v t2, srovnat je a zjistit, že (i/t2>>i/t1). Musíme znát proces natolik dobře, abychom mohli rozlišit, že v tomto časovém intervalu nebyl k dispozici dostatek kroků, aby to mohlo vysvětlit množství CSI v t2 vzhledem k t1.

12 Ve své diskusi plánu má Dembski zato, že úsudek pro existenci plánu je neutrální vzhledem k realistické nebo antirealistické interpretaci vědy. To znamená, že inteligentní plán zdůvodňuje takový program vědeckého výzkumu, který buď hledá potvrzení skutečného designéra, nebo potvrzení, že příroda se chová tak, „jako by" byla plánována. Tyto volby a neutralita závěru o plánovitosti vůči těmto volbám naznačují, že Dembski skutečně uznává hranici mezi tím, co by mohlo platit jako vlastní součást vědeckých zjištění, a tím, co bychom měli chápat jako podklad filozofické interpretace těchto zjištění, přičemž to první je neutrální vůči druhému. Sporný bod zde je, zda dvojitý předpoklad, že výsledky vědeckého bádání poskytují (1) dostatečně spolehlivý přístup k počátečním podmínkám a (2) dostatečně vyčerpávající uchopení přírodních procesů tak, že to zdůvodní tvrzení, že máme empirický důkaz významného kvantitativního vzestupu CSI - koneckonců nezávisí na filozofické interpretaci vědy. LDA nejsou charakteristicky empirické argumenty.

13 Rozhodující krok v této druhé strategii představují argumenty proti metodologickému naturalizmu (MN). Jestliže zastánci LDA prokáží, že tento metodologický závazek k naturalizmu, tj. přijetí naturalizmu jako důležitého předpokladu vědy, je pouze předsudečný, pak se jim podaří vyvrátit důvod pro odpor vůči tvrzení, že neschopnost vědy vysvětlovat je spolehlivým znamením nedostatečnosti naturalistického vysvětlení. To znamená, že argumenty proti MN naznačují, že nejlepší strategií tváří v tvář selhání naturalistických popisů by bylo předpokládat, že univerzum je otevřeným systémem.

14 Jestliže tedy předcházející oddíl podkopává závěr o existenci designéra, pak je závěr o plánovitosti předem ztracený, a to bez ohledu na to, kterou z těchto různých interpretací plánovitosti máme na mysli.

15 Důvodem pro to, abychom se mohli domnívat, že LDA nejsou zamýšlena jako čistě negativní, je předpoklad, že tyto argumenty nějak podkopávají závazek k MN. To plyne z toho, že negativní závěr sám je plně kompatibilní s MN. Hájit myšlenku, že se nějaký přírodní jev nedá vysvětlit pomocí činnosti přírodních zákonů a počátečních podmínek, náhody nebo nějaké kombinace těchto faktorů, samo o sobě neporušuje princip exkluzivity, který brání odvolávat se na transcendentního činitele. LDA nás tedy nepochybně musejí zavést za hranice tvrzení, že zákon, náhoda nebo jejich kombinace nemohou vysvětlit nějaký jev E, k postulování nějakého specifického typu jsoucna, čili procesu, systému nebo situace, jehož uznáním skutečně onen princip exkluzivity porušíme. Zdá se, že nabízená argumentace pro negativní tezi také slouží přinejmenším jako podpůrný argument pro odkaz na činitele.

16 I když „[i]nteligentní činitel vždycky znamená rozlišování, výběr určitých věcí a vyloučení jiných" (Dembski 1998a: 62), usměrněné rozlišování inteligentního činitele neimplikuje. Víme, že vzhledem ke své schopnosti provádět zacílenou, intencionální volbu intencionální činitel obvykle skutečně CSI vytváří. Ale poněvadž také víme, že neintencionální rozlišující činitelé by mohli aspoň v principu vytvářet lokální CSI, k tomuto dalšímu kroku nás musí přimět nějaké další úvahy. Nenabízejí se prostě žádné konceptuální důvody k úsudku, že uvedené rozlišovací schopnosti by nemohly být zabudovány do přírodního procesu nebo jsoucna.

17 Jestliže tedy globální vysvětlení „shora dolů" vyžaduje specifikaci mechanizmu kauzality, pak odvolávání se na organizační principy vyznívá naprázdno. Ale totéž by pravděpodobně platilo i o odvolávání se na inteligentního činitele. Jak se účel či intencionalita přemění na akci, je jak známo mimo možnost popisu.

18 Ani tento závěr není v konfliktu s MN. MN nedovoluje přímý odkaz na intencionálního činitele, transcendentní zdroj řízení. Samozřejmě však umožňuje odvolat se na organizační principy globální úrovně, odpovědné za zaměření těchto mikroprocesů do určitého směru, bez ohledu na to, co by mohlo být posledním zdrojem takových "principů". V tomto kritickém bodě nevyžadují LDA odvolání se na osobního činitele. Pokud zde nejsou další, prvořadé důvody pro zamítnutí MN, jako např. slibný průlom, který se dá očekávat při odvolání se na osobního činitele, bylo by lépe se tohoto dlouhodobě osvědčeného principu nevzdávat. Tato linie uvažování není ani v rozporu s odvoláním se na božského činitele, odpovědného za stanovení počátečních podmínek, který vybavil stvoření schopnostmi, postupy, tendencemi a vztahy, které způsobují jevy, které se dají popsat jen na holistické úrovni interakce mezi jeho částmi. Věda, jak zjišťuji, má za úkol určit, jestli by to mohl být způsob, jak onen kreativní činitel stanovil formu stvoření.

19 Induktivní argument se také zdá pohybovat v kruhu, poněvadž předpokládá, že ty případy, které tvoří výběrový soubor, kde je možné stopovat příslušnou kauzální řadu až k lidskému činiteli, jsou zároveň případy, kde byla příslušná kauzální historie úspěšně sledována ke svému poslednímu původci. LDA uplatňují nárok na lidského činitele jako na zdroj CSI, nikoliv jako na pouhé vedení, jímž by se rozváděla informace už nenápadně přítomná v přírodním systému.

20 Mohli bychom být v pokušení odvozovat racionalitu z bipedalizmu, i když bipedalizmus není s racionalitou konceptuálně spojen. Jestli bipedalizmus není s racionalitou nutně spojen, pak fakt, že racionalitu z přítomnosti bipedalizmu vyvozujeme, neospravedlňuje přesvědčení, že bipedalizmus takový závěr spolehlivě induktivně podporuje. I kdybychom v každém případě bipedalizmu, kde můžeme posoudit mentální stav individua, racionalitu našli, neplyne z toho, že v případě, kdy jej posoudit nemůžeme, bychom racionalitu našli také.

21 Nejsnazší způsob, jak porazit pojmový argument, je pomocí alternativního pojmového argumentu, a to v tom smyslu, že usměrněné přírodní procesy, dokonce i náhodné, by mohly odpovídat za vzestup CSI. Zajímavá podoba tohoto argumentu říká, že inteligentní bytost s dostatečnou předvídavostí může snadno zvolit k aktualizaci právě takový přirozený proces, o kterém je známo, že produkuje příslušnou CSI. Zvláště božská bytost, vybavená dostatečnou znalostí toho, co by se stalo, kdyby se uskutečnily jisté hmotné podmínky a přírodní zákony, by mohla aktualizovat právě ty podmínky, které by sloužily jejím účelům. V tomto případě by nebyly přírodní procesy nasměrovány k cíli; spíš by byl zvolen přirozený systém pro svůj přirozený důsledek. Jestli je tomu tak, pak bychom nemohli vyloučit vznik CSI pomocí přirozeného procesu.

Bibliografie

Bak, P. (1996) How Nature Works: The Science of Self-organized Criticality, New York: Copernicus.

Behe, M. (2000a) „Self-organization and irreducibly complex systems: A reply to Shanks and Joplin," Philosophy of Science 67(1): 155-62.

_____ (2000b) „Philosophical objections to intelligent design: Response to critics," available online at http://www.discovery.org.

_____ (1996) Darwin's Black Box: The Biochemical Challenge to Evolution, New York: The Free Press. Česky „Darwinova černá skříňka", Návrat domů, Praha, 2001

Dawkins, R. (1996) The Blind Watchmaker: Why the Evidence of Evolution Revelas a Universe without Design, New York: W.W. Norton & Co.

Dembski, W. (1999) Intelligent Design: The Bridge between Science & Theology, Downers Grove, Illinois: InterVarsity Press.

____ (1998a) The Design Inference: Eliminating Chance through Small Probabilities, Cambridge: Cambridge University Press.

____ (1998b) „Science and design," First Things: The Journal of Religion and Public Life 86:21-7.

Johnson, P. (1991) Darwin on Trial, Downers Grove, Illinois: InterVarsity Press.

Kauffman, S. (1995) At Home in the Universe: The Search for Laws of Self-organization and Complexity, Oxford: Oxford University Press.

Mackie, J.L. (1982) The Miracle of Theism: Arguments for and against the Existence of God, Oxford: Oxford University Press.

Meyer, S. (2000) „DNA and other designs," First Things 102:30-8.

____ (1999) „The return of the God hypothesis." Journal of Interdisciplinary Studies XI: 1-38.

Paley, W. (1802) Natural Theology: Or Evidences of the Existence and Attributes of the Deity Collected from the Appearances of Nature, Boston: Gould & Lincoln.

Searle, J. (1984) Minds, Brains and Science, Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press.

Swinburne, R. (1979) The Existence of God, Oxford: Oxford University Press.

Souhrn

Zastánci „inteligentního plánu" (ID: M. Behe, W. Dembski, S. Meyer) tvrdí, že jejich zdůvodnění inteligentního plánu má charakter vědeckého tvrzení, poněvadž se opírá o čistě empirická fakta, především o nepředvídatelnost některých životních jevů z pravděpodobnostního hlediska. Předpokládají výskyt takových biologických jevů E, které obsahují zcela nepravděpodobně vysokou míru „složité specifikované informace" (CSI) a z něho vyvozují, že E není výsledkem ani pravidelnosti (regularity), ani náhody (chance), ani jejich kombinace a že se tedy jedná o plán. Empirická nepředvídatelnost jevu E by mohla být dle autora důsledkem toho, že (1) se při vzniku CSI porušily přírodní zákony či počáteční podmínky, (2) si nedovedeme představit přírodní faktory (zákony a počáteční podmínky), které by byly schopné E vytvořit, (3) CSI nemohly způsobit žádné známé zákony či podmínky. Argumenty sub (2) a (3) však předpokládají, že zmíněná epistemická omezení se přímo promítají do ontologických omezení přírodního světa, tj. že věda je schopna dokonalého poznání přírodních zákonů a výchozích podmínek. To je ovšem neprokazatelná teze filozofického charakteru. Proponenti ID se vyhýbají těmto obtížím, ale odmítají i možnost sub (1), poněvadž trvají na neporušitelnosti přírodních zákonů a chtějí opřít všechno své zkoumání o vědecké bádání, které je naprosto výstižné a věrohodné. Při vzniku CSI nejsou podle nich porušovány „běžné" přírodní zákony, ale „zákon o zachování informace". Lokalizovaný masivní vzestup CSI (zdůrazňovaný proti problematickým globálním zdůvodněním plánu) znamená, že v určitém čase muselo být do systému dodáno významné množství informace z ne-přírodního zdroje. Avšak i konstatování porušení tohoto zákona má své filozofické předpoklady. Zástupci ID zde musejí plně důvěřovat schopnostem vědy; jinak by se nepravděpodobně vysoký nárůst informace v E vůbec nedal zjistit. Autor argumentuje, že to znamená spolehnout se na obzvlášť spornou filozofickou interpretaci vědeckého poznání a přijít o proklamovaný statut „plně vědeckých" argumentů. - Dále, dle autora pouhá přítomnost lokálního vzestupu CSI ještě neprokazuje bezprostřední činnost intencionálního, inteligentního kauzálního činitele. Lze předpokládat existenci nevědomých systémů vykazujících kauzalitu „shora dolů". Takové systémy by se mohly spoléhat na překlenovací organizační principy, které by supervenovaly na kauzálních zákonech nižší úrovně. Takový popis by se nemusel odvolávat na nic mimo systém všech přirozených systémů a informaci přítomnou v E by bylo možné považovat za odevždy přítomnou v procesech a silách ovládajících celek. S tím je kompatibilní i myšlenka přímého působení osobního činitele, takového, že účely, které zamýšlí, realizuje volbou základních globálních principů. - Proponenti ID tvrdí, že z pouhé existence CSI je možné vždycky usuzovat na inteligentní plán, neboť všude tam, kde je možné sledovat kauzální historii lokálního vzestupu CSI k jejímu poslednímu zdroji, tj. člověku, je CSI důkazem inteligentního činitele. Tyto případy však mohou zahrnovat i faktory odlišné od CSI a přitom relevantní pro závěr o inteligentním činiteli. Centrem zájmu ID jsou ovšem přirozené jevy, tj. případy, kdy kauzální řadu až k poslednímu zdroji sledovat nelze, a na tyto případy není proto možné důsledně přenášet logiku uplatňovanou při známém inteligentním původci. Lokální vzestupy CSI by tedy mohly být způsobeny entitami jinými než intencionálními činiteli. - I když systémy bohaté na informace neposkytují záruku pro „rigorózní, vědecky dokazatelný" argument pro plán, přece jen zdůvodňují vysvětlení ve smyslu intencionální a transcendentální volby osobního činitele. Usuzovat na plán představuje racionálně oprávněnou, filozoficky schůdnou interpretaci jistých pozoruhodných empirických jevů.

Summary

The proponents of the „Intelligent Design" (ID: M. Behe, W. Dembski, S. Meyer) maintain that their account of the intelligent design has a character of a scientific conception as it leans heavily on purely empirical data, primarily on the contingency of some life phenomena from the probability point of view. They suppose the occurrence of such biological phenomena E which comprise highly improbable amount of „complex specified information" (CSI) and derive from this occurrence that E is neither a product of regularity, chance nor their combination and therefore must be a product of design. According to the author, the empirical contingency of the phenomenon E could be a consequence of (1) a „violation" of natural laws or known antecedent conditions, (2) our inability to imagine the natural resources capable of producing E, (3) our not knowing laws and/or conditions which could have produced E. The arguments sub (2) and (3) suppose, however, that these epistemic limitations map directly onto the ontological limitations of the natural world, i.e. that scientific inquiry may provide accurate access to the natural laws and initial conditions. This presumption represents, of course, an unprovable thesis of a philosophical character. The ID authors try to bypass these difficulties on the one hand, on the other hand they deny also the possibility indicated sub (1) as they assert the inviolability of natural laws and purport to back all their investigation by scientific research which is perfectly cogent and credible. Consequently, no „ordinary" natural laws are violated by the origin of CSI, only the „Law of Conservation of Information" is violated instead. A localized massive increase in CSI (accentuated against the rather problematic global design argument) means that a considerable amount of information had to be injected into the system from a non-natural source in a particular moment. But even the statement of the violation of this law is not without philosophical presuppositions. The ID authors are fully confident of the competence of science to reveal natural laws and initial conditions; otherwise the unlikely high increase in information in E could not be detected at all. The author argues that the identification of a local increase in CSI requires a commitment to a particularly contentious philosophical interpretation of scientific inquiry whereby the local design arguments stand to lose their standing as "fully scientific" arguments. - Next, according to the author, the mere presence of the local increase in CSI does not prove a direct participation of an intentional, intelligent causal agent. The existence of unconscious systems showing the top-down causality could be assumed. Such systems could rely on the overarching organizational principles to supervene over the lower-level causal laws. Such an account would not need to appeal to anything outside the system of all natural systems and the information encompassed in E could be regarded as having always been present in the processes and powers governing the whole. With this the idea is compatible of the direct activity of a personal agent, one whose intended purposes are fulfilled by the choice of the overriding global principles. - The ID proponents maintain that it is allways possible to infer an intelligent design from the mere existence of CSI as every time causal history of the local increase in CSI could be traced to its ultimate source, i.e., man, CSI proves an intelligent agent. However, these cases may include factors other than CSI that are directly relevant to the inference to intelligent agency at the same time. The focus of interests of ID are natural phenomena, of course, i.e., phenomena in which the causal sequence could not be traced up to the ultimate source; it is not possible, therefore, to apply consequently the logic usedin connection with the known intelligent agent to these cases. Therefore, the local increases of CSI could have been caused by entities other than intentional agents. - Even if the information-rich systems do not underwrite a „rigorous, scientifically demonstrable" argument for design, they do support explanation in terms of the intentional and transcendent choice of a personal agent. Inferring design does constitute a rationally warranted and philosophically viable interpretation of certain remarkable empirical phenomena.

Poznámky překladatele

Překlad byl pořízen z práce:

O´Connor, Robert: The design inference. Old wine in new wineskins

In: Neil A. Manson (Ed.): God and Design. The teleological argument and modern science. Routledge, London and New York, 2003, ISBN 0-415-26344-1, pp. 66-87 (celá monografie je přístupná i na www)

Robert O´Connor je docentem filozofie na Wheaton College v Illinois. Jeho badatelské zájmy se týkají oblasti teologického realizmu a je autorem řady článků o vztazích mezi vědou a náboženstvím. Tento článek je z velké části kritickou reflexí prací dvou významných zástupců koncepce „inteligentního plánu" ve specifickém slova smyslu - Michaela J. Beheho a hlavně Williama A. Dembského - z pozice přívržence inteligentního plánu obecném slova smyslu, který se opírá spíše o filozofické než přírodovědecké argumenty. Popularizaci článku v našich podmínkách považuji za důležitou, poněvadž dává tušit jistou specializaci a zjemnění diskuse o „inteligentním plánu", která se v současnosti ve světě rozvíjí a u nás ještě pravděpodobně není na odborné úrovni dostatečně reflektována.

K termínům používaným v tomto článku jsem se pokusil najít české ekvivalenty takto:

Argument for design zdůvodnění plánu (ve vesmíru)

Complexity složitost

Complex specificity, c. specification (=CSI) specifikovaná složitost (=CSI)

Complex specified information (CSI) složitá specifikovaná informace (CSI)

Complexity-specification criterion kritérium specifikované složitosti

Contingency nepředvídatelnost

Contingent nepředvídatelný

Design plán

Design argument (DA) zdůvodnění plánu (DA)

Design inference závěr o plánovitosti

Global design argument (GDA) globální zdůvodnění plánu (GDA, plurál)

ID argument zdůvodnění inteligentního plánu

Intelligent design ID inteligentní plán (ID)

Irreducible complexity nezjednodušitelná složitost

Irreducibly complex system nezjednodušitelně složitý systém

Law of conservation of information (LCI) zákon zachování informace (LCI)

Local design argument (LDA) lokální zdůvodnění plánu (LDA, plurál)

Natural přírodní (nikoliv přirozený - protějšek k „nadpřirozený")

Sample class (population, pool) výběrová třída (populace, soubor) - třída případů, u kterých je možné sledovat kauzální historii lokálního vzestupu CSI k jejímu poslednímu zdroji, tj. člověku nebo (v tomto ohledu) člověku podobnému jsoucnu.

Target class (population, pool) cílová třída či populace, kde kauzální historii takto vysledovat nelze

Poznámka k překladu termínu „contingent": Autor používá termín „contingent" skoro výhradně ve speciálním významu nahodilosti, totiž jako vyskytující se proti vší pravděpodobnosti, proti všemu očekávání, něco překvapivého; „contingent" tedy většinou překládám jako „nepředvídatelný", jinak jako „kontingentní".

Mezititulky kurzívou a "Souhrn" doplnil překladatel.